1. Jsem v Mnichově sama za sebe
Asi musím nejdříve poznamenat, že do Mnichova bych asi nikdy opravdu nejela, toť pravda:) Všichni znají můj boj s němčinou a mnohaleté smiřování se s tím, že neumím žádný jazyk. Ale asi mě už přestalo bavit vykrucovat se ze všech kulturních akcí, kde bych potkala cizince a byla tím nucena se vyjadřovat v cizím jazyce. A hlavně jsem si řekla, že se dokážu svým strachům postavit čelem. Možná s touto vnitřní změnou přišla i má chuť vyjet ven. Asi před rokem mi začalo docházet, že dodělám školu a budu muset vážně řešit dospělácký život. Tady v Čechách se svým oborem a výhledem ne úplně optimistickým (sociální práce není opravdu vysoce ceněná ani veřejností, ani financemi)? Bylo mi jasné, že začátek nebude procházka rozkvetlou zahradou. I přesto jsem se snažila vidět svět po škole otevřený, a ne zavřený.
V tento moment přišel Ondra s tím, že chce vyjet do světa studovat. Zcela otrávený ze studijních podmínek na VŠE a namotivovaný dostat tyto podmínky jednou na úroveň alespoň evropskou ( když už né světovou). Nádhera! Pasující skládanka, dobře padnoucí šaty či správný klíč ke správným dveřím. Zaklaplo to přímo dokonale. Vnitřně jsem věřila, že půjdeme spíš do anglicky mluvící země. Chvíli to i vypadala na Itálii. O, jak vzrušující! Plánování, vybírání, hledání, rozvažování, zavrhování, objevování a to vše s výhledem, že se něco naučíme, něco nového poznáme a možná se vrátíme o něco chytřejší a jistojistě krásnější.
Víte, nemusel mě nikdo nutit, ani přemlouvat, ani motivovat. Ne, pardon, omlouvám se, tak to nebylo. Já jsem se musela sama namotivovat na cestu do Mnichova. Taková rána! Proč zrovna Mnichov, proč zrovna němčina? Proč se mám zase vracet do těch pocitů, že němčinu nikdy umět nebudu? Jenže výzva je výzva, a čím větší, tím je více vzrušující a tím i více obohacující. Ondra mi nevědomky dal největší příležitost překonat svůj strach. Je to podobné, jaké když jedu do hor se závratí, nebo když na chalupě pozoruji křižáka na pavučině a stále více se k němu přibližuji. Rozhodla jsem se, že se naučím německy. Poslouchejte!! Já, Zuzana Sládková, budu mluvit německy a možná i anglicky!! Pro někoho možná nic zvláštního, ale pro mě jako bych zdolala Mount Everest.
 |
| Tááák, makáme!! Ještě nám tedy schází hezký kus cesty až k vrcholu (že Paliči?:), ale stojí nám to za to!! |
Vzpomněla jsem si na naše hodiny filosofie, kdy nám paní Hogenová vyprávěla zaujatě o strachu, který nemá jméno, který obcházíme. Strach, který se bojíme "čapnout za pačesy" a něco s ním udělat, protože se stal součástí nás, naší osobnosti. Mám hodně takových strachů a jeden z nich, dámy a pánová, právě překonávám. Nejedná se zrovna o lehkou záležitost. Ne všechny mé dny jsou naplněné smíchem, milujícími lidmi, sluncem a optimismem. Jsem tu vlastně dost často sama, socializovat se musím sama, a jak já s oblibou říkám, tak se přímo "vlezprdeluji". Nikdo se tu po vás neshání, nikdo tu na mě nečeká jako na zázrak z Čech a nikdo mi to tu rozhodně nehodlá ulehčit. Práce se hledá mnohem hůř, než jsem myslela, němčina jde taky pomaleji. Hezké dny střídají ty horší, kdy svému strachu podléhám. Ale všechno se dá překonat, protože vím, proč jsem tady a hlavně s kým jsem tady. Ve dvou se to lépe táhne a musím říct, že je to pravda všech pravd. Strachům sice čelím sama, němčinu se učím sama, socializuji se sama a práci si hledám také sama, ale s Ondrou jde všechno lépe. Jeho trpělivost nezná mezí. Tímto mu děkuji!! Jsem šťastná, že tu jsem.
2. Jak probíhá můj a Ondrův den?
Ráno vstaneme, neopaříme se čajem, nasnídáme se a každý jdeme svou cestou, za svým cílem, za něčím, co nás baví a obohacuje. U Ondry je to samozřejmě škola, kde pobývá ve společné kanceláři, nebo programuje experiment v jedné z laboratoří. Tam také pak na placených dobrovolnících zkouší svůj experiment (že to zní až tajemně?:)).
 |
| Data z experimentu se dají zpracovat různými způsoby:) Můžete se podívat z blízka na nejromantičtější pojetí, kterého se mi dostalo ve zprávě o výsledcích. |
Já dělám domácí úkoly, překládám, čtu německé knížky a učebnice či hledám práci. V poslední době také hodně uklízím. Z čisté radosti, že konečně bydlíme sami. Ano, jsem z toho na vrcholu blaha;). Pro jednu známou překládám články z angličtiny do češtiny, čímž si alespoň trochu vydělám, a čímž se i zdokonaluji v angličtině. Ondra chodí se spolužáky na obědy do menzy a já zase na kafe se svými spolukurzovníky. První dva měsíce jsem měla z tak "free" života euforii. Vše mi připadalo možné, vše zábavné, neotřelé a inspirující. Dřív nebo později musela i na nás dopadnout tíha reality. Ondra zjistil, že práce na projektu jde velmi ztuha a já jsem zjistila, že budu asi kopat kanály, nebo mýt nádobí. Zase podléhám strachu - nechci pracovat s lidmi. Tak uvidíme, jak si s tím poradím. Nyní jsem ve fázi, kdy chci dělat cokoli, kde nebudu muset komunikovat. Jak se znám, tak tato fáze nepotrvá dlouho:)
 |
| Před Vánoci jsem chodila na kurz, kde jsem potkala opravdu skvělé lidi. Společné chvíle na Weihnachtmarktu byly nezapomenutelné! |
3. V ČR to není horší, než v Německu
Nechci svým článkem nikoho přesvědčovat, aby cestoval, aby překonával své strachy apod. Kromě vyššího platu a možnosti naučit se jazyk, nenabízí Německo nic zvláštního. Nic co byste nenašli u nás. Lidé jsou v Bavorsku (jiné spolkové země netuším) podobní jako v Čechách. Pivo chutná stejně dobře (bojím se napsat, že líp:)), služby jsou srovnatelné.
Neměla jsem nikdy moc v lásce, když někdo přijel z Erasmu a začal mě přesvědčovat, že cestování je to nejlepší na světě, nejlepší pro zkušenosti, nejlepší pro nadhled..prostě pro všechno. Ale rozhodně ne pro každého a rozhodně ne kdykoli. Zaleží, kdy je jablko dost zralé a zda je vůbec k nakousnutí.
Možná vás chci jen přesvědčit, abyste přijeli na návštěvu a podívali se sami, jak se nám žije.
