O kině a o životě

Pojďte si přečíst historku z německého kina. Kdo čeká nudné povídání, které se podobá českému zážitku návštěvy kina, ten se mýlí. Doposud jsme měli tu odvahu si pár filmů stáhnout z internetu (pppššššt, to se nesmí nikdo dozvědět, skoro jako bychom ukradli auto!!!), ale po měsíci a půl nám došla odvaha, neboť nelegální stahování se v Německu reálně trestá. Lépe řečeno, kdo moc stahuje, ten je dopaden a zkásnut o pár tisíc euro. Trošku nás tento systém štve. Byli jsme totiž donuceni zaplatit poplatek za televizi (kterou nemáme). Zazvonil u nás pán, něco mi povídal německy (proč němci nechápu, že langsamer znamená pomaleji  a ne stejně rychle?:)) a ptal se mě, jestli máme laptop? Já neznalec a posera jsem odkývala, že ano, dva laptopy. Připomnělo mi to kolejní kontroly, kdy jsme schovávali nenahlášené notebooky, konvice a rádia do skříně, pod deky apod. Připadala jsem si jako nachytaná. Prý budeme měsíčně platit 5,7 €. Nepochopila jsem proč, ale podepsala jsem. Až později se slovníkem jsme pochopili, že platíme poplatek za televizi, který je nejspíš paušální a povinný. Fajn. Televizi nemáme a ani písničku na youtube si nemůžu pustit. Vrrrrrrrrrr.

Ale zpátky k návštěvě kina. Už jsme nechtěli nadále stahovat filmy, a tak jsme obětovali (Ondra obětoval) 9,5 € (240 Kč) za jeden lístek. A pozor, dostal dokonce studentskou slevu 0,50 €. Vybrali jsme si Skyfall, neboť je všude chválený. Navíc jsme si byli jistí, že takový známý americký film bude s titulkama. (Ondra poznamenává: "Napiš tam, že jsme byli na Himmelfall."). Jeho poznámka jasně naznačuje pointu celé historky. Film byl dabovaný. Možná pokrčíte rameny. Vždyť no a co, máme se učit německy, ne? Jenže, když zaplatíte skoro 20 € (500 Kč) za kino, v ruce držíte !!třetinku!! koly za 2,5 € (62 Kč) a na obrazovce se děje něco, čemu nerozumíte (protože Bond je prostě cool, stejně jako M, která rozhodně nemluví pomalu), tak vám jaksi vyschne v krku. Asi jsme okolo sedící hodně rušili. Kinem se neustále ozývalo naše šuškání: "Co říkala?" "Rozumněl/a si tomu?" "WTF?" "Proč to dělá? To nedává smysl!". Ostatní se smáli, my ne.
Pochopoli jsme, že po M šel její syn. Chtěl jí zabít (proč?) a Bond ji chránil (to chápeme). Na konci filmu ji Bond vzal do opuštěného baráku (proč?), kde ji chtěl úplně sám skoro beze zbraní chránit (PROČ?). Asi prostě nemohl říct parťákům nebo si někde po cestě vzít pořádné zbraně. Chtěl si hrát na Sám doma.  
Mimo téma: A co scéna, kdy byla M s jejím doprovodem nalezena jen proto, že použili baterku (zde přichází naše zděšené šuškání "WTF?"). Proč šéfka super profi špionážní organizace, která si snaží zachránit život, použije baterku? Pokud někdo zná odpověď, budeme rádi...:) Alespoň pochopíme o trošku víc.

Dobře, historka možná není zas až tak vtipná. I když my jsme se smáli hodně:) Překvapilo nás, že hlavní americký trhák je nadabovaný. Žila jsem v přesvědčení, že Česko je hlavní dabingová jednička. Fňuk, už ne:( Nevím, jestli se odhodláme jít znovu do kina. Snad ano:)
----
Jinak se nám žije dobře. Byla jsem po dlouhé době na pivě, v Hard Rock Café. Chodíme na procházky po městě a začínáme se už trošku orientovat:) Centrum začíná být již krásně vyzdobené a já chytám svou každoroční (pro ostatní nesnesitelnou) vánoční náladu. Jak asi zní bavorské koledy?

Na zítra jsme pozvali pár kamarádek na sledování českého filmu Kolja. Nadšeně plánuji uvařit nejlahodnější Glühwein. Akorát mi došlo, že dvě děvčata ze tří jsou abstinentky:( Asi obdaruji sousedy. Třeba Dmitriho, se kterým se Ondra seznámil při pohlídce bytu. Dmitri se také ucházel o náš byt a Ondra s ním a jeho přítelkyní jel autobusem zpátky do centra. Prý si hezky popovídali. Každopádně Dmitrij byt nedostal (ale my jo!!:)), a tak jsme ho už nikdy neměli vidět. Předevčírem mi Ondra povídá: "Představ si, že jsem potkal Dmitriho, bydlí na stejném patře!" Aby jste rozuměli, tak náš "baráček" má osmnáct pater. Kdo četl Ondrovo článek o shánění bytu si umí asi i představit, jaká je náhoda, že Dimitriju bydlí ve stejném místě, natož ve stejném patře:)
 

 

Náš "baráček" z dálky. Nedaleko se nachází rozlehlý les. 

Foceno ze zmíněného lesa. V pozadí se vyjímá náš byt. Povšimněte si kol
 na našem balkoně:D.

Dnes jsme navštívili poprvé Ikeu. Nakoupili jsme pár věcí do bytu. Užila jsem si okukování různých malých i velkých věcí. Řekněme, že Ondra to přežil:) Ale zakoupené drobnosti udělali radost mě i jemu. Máme zase o něco hezčí bydlení. A s takovou příjemnou zprávou končím dnešní článek.

My jdeme na německý vánoční čaj a nefalšovaný odpočinek.

Days of our Lives

Chtěla bych vám napsat něco bližšího o tom, jak žijeme, jak se máme, co nás těší i netěší. Malinko tento blog flákáme:) Hanba nám! Já vím.. Pokusím se o malou nápravu:) Je pravda, že máme malou výmluvu. Celé dny se nic extra zajímavého neděje. Proplouváme všedními dny, těšíme se z maličkostí, píšeme si s přáteli i rodinou doma. Já chodím na německý kurz, peru se s němčinou i se svým přesvědčením, že na jazyky jsem prostě levá! Rozhodla jsem se dokázat si, že alespoň jeden cizí jazyk zvládnu:)) A musím uznat, že mě to naplňuje i baví. Tři hodiny si vařím mozek a doma pokračuji četbou, domácími úkoly nebo filmem (který se hodně špatně stahuje, neboť v Německu se nedá stáhnout bez rizika prakticky nic. Ani si nemůžu pořádně pouštět písničky na youtube:( ).

Moji spolužáci z kurzu jsou každý z jiného státu na světě. Jsme různorodá skupinka. Někdy se scházíme před, nebo po kurzu na kafíčko a "pokec". V uvozovkách proto, že naším dorozumívacím jazykem je právě němčina. O zábavu máme skutečně postaráno a všichni Němci okolo také. Bavím se někdy tím, že sleduji, jak oni sledují nás a nejspíš se královsky baví. Asi podobně, jako když čtete diktát po osmiletém dítěti. Pchá, za pár let budou koukat:) Ale momentálně je celkem dost těžké vyjádřit, co opravdu chci a co opravdu svými slovy myslím. I v češtině je přesnost předání informace dosti nízká. Právě nedávno vzniklo při kafíčku velké nedorozumění, když jsem se snažila v němčině vysvětlit, proč mi vadí americké "How are you?" a proč bych nechtěla v Americe žít. Osobně proti Americe nic nemám, dokonce bych jí i ráda navštívila - třeba i víckrát. Jen jsem zvyklá zmiňovat pro i proti..Moje kolegyně si danou informaci vzaly osobně. Prý, jestli mám raději svůj prostor bez lidí? Marně jsem pak zdůrazňovala, že Američané jsou freundlich a sehr nett, což na nich obdivuji. Jen to není vždy zcela upřímné. Zatímco v Čechách jsou na vás všichni upřímně protivní:D Vzniklo jisté nedorozumění, které jsem nebyla schopná přivést na pravou míru. Řeknu vám, zpotila jsem se jak už dlouho ne. Musím si příště dávat větší pozor. Když se mě teď Jana každé ráno ptá, jak se mám, tak se mi hned omlouvá, že je zkrátka zvyklá se ptát (žila 25 let v Americe). Moje ujištění, jak jsem ráda za zájem, moc nepomáhá. Trefila jsem citlivé místo.

Nyní navštěvuji už druhý kurz němčiny. To znamená, že jsem mezi novými lidmi a učí nás jiná učitelka. Od prosince mě čeká další změna.

Skupina z prvního kurzu. Úplně vpravo stojí Steffi - výborná učitelka! Vlevo, ta úplně schovaná osůbka, je Dora - Italka, která nám přinesla pravé Tiramisu, a která jen potvrzuje pověst dobrosrdečných Italů. Uprostřed v čepici postává Katerina - Řekyně milující kávu, teplo a přátelské prostředí. Jako jediná se mnou udržuje kontakt:) A taky si našla práci, čímž mi dává naději, že i já se mohu uplatnit. Jako zajímavost uvedu Andrého (uprostřed, usměvavý chlapík v proužkovaném svetru) - Brazilec, který jako svůj koníček vyrábí pivo. Jediné české pivo hodné jeho uznání je Plzeň. Zbytek...ehm, prý bída. Musela jsem zarývat nehty do židle. Holt Platan by asi ani nepil:) Ovšem o to překvapivější bylo zjištění, že v Brazílii mají výborné a silné pivo.// Fotku jsem si vypůjčila od Jimeny (přikrčená slečna) - Argentinka, přátelská a příjemně normální. Ráda si s ní povídám. Jen je škoda, že nemá moc času a bydlí celkem daleko od centra.

 Ondra si už zařídil svou kancelář ve škole. Tedy lépe řečeno své místo v kaceláří, kterou sdílí s dalšími studenty (pozn. svou kancelář má jen Drejka v Renu:). Sepisuje a čte články a připravuje svůj experiment. Někdy se také nějakého zúčastní, za což dostane finanční odměnu (8-10 €). I já jsem se již zúčastnila jednoho experimentu. 9 € za hodinu není špatná sazba a navíc sloužím vědě. Ideální spojení:) Musím také říct, že LMU (Ludwig-Maximilians-Universität), především přírodní vědy, má opravdu moc hezký komplex budov. Tam by se studovalo dobře každému. Nám určitě:) Každý čtvrtek večer docházíme do jedné z budov na němčinu. Ondra mě provedl vnitřkem, který připomínal spíše nějaké obchodní či IT centrum. Kanceláře mívají u sebe kuchyňku, kde najdete většinou 1-3 stroje na kávu (Němci zbožňují kávu, ale ne sypanou), někdy také občerstvení a v jedné kuchyňko-odpočívárně je k dispozici velká tiskárna s kopírkou. Já jsem vystudovala HTF, tudíž jsem z takového luxusu celkem paf:) Studenti VŠE jsou možná zvyklí, ale my z UK moc ne:)

Ondrovi se o víkedu poštěstilo zúčastnit se experimentu v magnetické rezonanci. Musel předtím ještě absolvovat trénink úkolů, které pak plnil v tunelu. Pro mě osobně by byl již zmíněný čas strávený v rezonanci doprovázený vysokým hlukem dost stresující. Natož ještě mačkat tlačítka, v rychlosti se rozhodovat (pokud možno bez chyb), soustředit se na obrazovku a v žádném případě nepohybovat jakkoli hlavou. Ondra je můj hrdina:)

Po hodině a půl strávené v rezonanci si mohl Ondra zkusit ovládat mašinu s jiným pokusným králíkem uvnitř.

Pro dnešek se loučím. Čekají mě domácí úkoly a mytí nádobí:). "Jak krásně by se žilo, kdyby se tak samo mylo." (Neznámý umělec, München, kolem roku 2010). Pro příště připravujeme zábavnou historku z kina, aktuální foto našeho hotelo-paneláku z dálky a vyprávění z kolaudace jednoho bytu v americkém stylu. Pokud dostanu odvahu, tak přidám i peprný trapas, který jsem nechtěně způsobila (aneb dejte Zuzce do ruky iPhone - pozn: sofistikovaný telefon, předmět uctívání v Německu i po celém světě, dotykový displej).

Každé ráno vstanu a potěším se výhledem

I přesto, že jsem zamilovaná do Prahy a jejích kopečků, tak začínám flirtovat s Mnichovem:) Řeknu to na rovinu (Mnichov je jedna velká rovina:), opravdu se mi tu líbí. Zvláště po ránu. Vstáváme s Ondrou povětšinou spolu. Vytáhneme žaluzie, a v tom momentu nás pozdraví široký výhled. Nalevo vidíme město, napravo hory.
Někdy večer si jen sednu k oknu, popíjím čaj a...je mi prostě hezky:)

Říjnové ráno s kostelem.

O kousek dále jsou hory ještě špičatější.

Podzim v Mnichově z našeho balkonu.

Trošku zamračenější ráno, ale krásné mraky.

Výhled s kostelem II., ovšem bez východu slunce.

Tuto fotografii jsem pořídila dnes odpoledne. Máme tu jasno:)

Tak jsem se pochlubila a snad vás i trošku nalákala na návštěvu:) Bohužel jsem nevyfotila zasněžený výhled, který upřímně byl snad nejhezčí. Brzy snad sepíšeme další článek o tom, jak se nám daří.
Mějte se;)