Sehnat bydlení v Mnichově není jednoduché. Začněte hledat včas. Dobře, tohle jsme slyšeli ze všech stran. Četli jsme různé
strašidelné zkazky. Psali to na
stránkách školy. Ale tak hrozné to být přeci nemůže, vždyť v Praze to také není jednoduché a vždy se nám podařilo něco najít. Jak jsme později zjistili, brali jsme to pořád dosti na lehkou váhu:-) Doufám, že trochu obsáhlejší vylíčení našich zkušenosti pomůže budoucím krajanům stěhujícím se do bavorské metropole. A že pro ostatní bude zajímavým počtením, které jim třeba ukáže, jak dobře se bydlí v ČR:-)
Že potřebujeme (já, Zuzka a králík Apollo) v Mnichově od října 2012 někde bydlet jsme věděli od poloviny března. Tu a tam jsme se podívali na nějaké německé inzertní stránky, ale měli jsme i jiné věci na práci, tak skutečně jen sporadicky. Opravdu naplno jsme se do toho pustili ale až na začátku září po státnicích. Konečně, 13.9. jsem se vydal hledat přímo do Mnichova. (Naštěstí mě u sebe nechali bydlet můj kamarád Steffen a jeho přítelkyně Tanja - tisíceré díky!) To jsme teprve zjistili, jak zajímavý je zde bytový trh. Resp. že se možná jedná až o ukázku "market failure".
Skutečně bych od kapitalistického západního Německa nečekal situaci, že poptávka po nějakém statku mnohonásobně převyšuje nabídku. Zjevně, v Mnichově chce žít každý, ale ač se prý stále staví nové byty, je jich žalostně málo. Sehnat něco ucházejícího (pro nás = cokoli v rozumném dosahu metra (4.Ring), pod 800 € vč. popl., t.j. většina stipendia) trvá lidem týdny i mnoho měsíců. A to jsem slyšel i od lidí z BMW či Sparkasse. Na jeden slušný byt bývá běžně přes 50 zájemců. Ceny jsou hnány do značných výšek. Pro srovnání, v Praze je průměrná cena pronájmu
prý 7,8 €/m2/měsíc (k 22.09. 2012, kurz Eura osciluje touto dobou kolem 25 Kč). V Německu má Mnichov jasně navrch:
Zdroj už nemůžu najít, ale dle množství inzerátů, které jsem za tu dobu prošel, je celkem zastaralý. Je třeba počítat s cenou spíše kolem 13, u garsonek i více než 15 €/m2/měsíc, v centru klidně přes 20. To jsou samozřejmě netto ceny, Kaltmiete. Když předběhnu, my nakonec bydlíme za 15,5 Warm (s poplatky).
Přetlak poptávky také umožňuje pronajímatelům klást zvláštní nároky na uchazeče. Ideální nájemník musí být dobře zajištěný, což se dokládá výpisem o bezdlužnosti (SCHUFA), výpisy z účtů, doklady o zaměstnání a výplatách několik měsíců nazpět, podepsanou zárukou rodičů apod. Pochopitelně je nekuřák, nemá žádné domácí zvíře, nehraje na hudební nástroje. A hlavně je sám. Mnichovu se někdy říká "city of singles"; mám podezření že právě kvůli tomuto tlaku. Lidé běžně bydlí sami v 2+1. Pokud člověk hledá jen spolubydlení (WG, Wohngemeinschaft), musí být navíc hrozně fajn, přátelský a společenský:-) Dvě osoby v jednom pokoji na WG jsou zřejmě také raritou.
Díky Steffenovi jsem byl vybaven těmito informacemi a snažil jsem se na výpravu (vpravdě "quest") do Mnichova řádně vyzbrojit. Připravil jsem si 15 balíčků dokumentů, které se odevzdávají při prohlídkách bytů. Balíček zahrnoval kopie dokladů (pas, občanka), potvrzení o výši stipendia od školy, výpisy z mých účtů orazítkované v bance (bohužel jen česky, příště bych to zařizoval na oné spešl pobočce, kde to mohou vystavit německy/anglicky), podepsané reference od tří posledních lidí, u kterých jsme bydleli (v angličtině, jak jsme byli úžasní nájemnící/spolubydlící) a velkou barevnou fotkou na cover letteru. Ten sloužil v pozměněné verzi i jako standardní odpověď na inzeráty a prošel četným vypipláváním s pomocí hlavně Steffena a jeho přítelkyně Tanjy, zkušených to hledačů! Stručně a výstižně, cca 200 slov. Pár řádků o nás, věk, vzdělání, zaměstnání, účel pobytu, dvě záliby, že nekouříme, máme dost peněz, máme všechny potřebné dokumenty, odkazy na dvě naše fotky (přes tinypic.com) a co asi tak hledáme. Německé telefonní číslo (naštěstí mi také zajistil dopředu Steffen). Vše vyladěné nejdříve v angličtině a pak přeložené do němčiny (děkuji své sestře a Tanje!). Ne všichni uchazeči jsou takto vyzbrojeni, což nám poskytovalo nezanedbatelnou výhodu.
Samotné hledání pak probíhalo takto: Nejprve vyvěsit inzerát v němčině na hlavní německé inzertní servery a v češtině, angličtině i němčině (aby ho mohli lidé přeposílat známým) na výborných stránkách Čechoslováků v Mnichově
www.mnichov.de. Tam také najdete seznam inzertních serverů a jiné užitečné
informace o bydlení. Poslat německý inzerát na dva mailing listy (adresy na požádání zašlu(ohavlicek zavinac gmail tecka com)). Na inzertních serverech si objednat emailem informace o nových nabídkách, na ostatních často kontrolovat, co je nové. Zajímavost: jeden poměrně zapadlý server obsahoval informace o počtu zobrazení nabídkových inzerátů: 5 hodin po zveřejnění jednoho takového přes 600 zobrazení, to už je nejspíše pozdě. Co teprve na těch hlavních jako
ImmobilienScout24.de. Inzeráty bylo třeba proředit o docela četné nabídky agentur požadujících provizi (2,38 měsíčního nájmu, takže třeba 40.000 Kč!). Kde byl telefon, samozřejmě hned volat. Je potřeba říct, že německy umím jen základně, takže to bylo často docela zajímavé: "Ja, ja, ein bisschen, můžete mi to prosím poslat na mail?":-)). Bohužel "použitelných" inzerátů přibývalo jen pár denně. Údajně dobrým zdrojem nabídek jsou místní noviny. Obvykle je lze koupit večer předem (kolem 8h) na hlavním nádraží (stánky nahoře a "pochodboví" prodejci dole), čímž se získá lehká výhoda. Nabídkou v novinách jsem byl ovšem také dost zklamán. V největší páteční příloze Süddeutsche Zeitung bylo jen půl stránky inzerátů, z čehož za zavolání stály tři. Něco málo v ostatních novinách: Merkur, Abendzeitung. Pozor, Kurz&Fündig už neexistuje. Inzeráty (větš. poptávkové) se tu umisťují také na nástěnky škol, na lampy.. V potravinách jsem viděl jeden krásně vyvedený jako červený domeček s textem v otvíracích okénkách. Nejúčinnější zdroj je ale samozřejmě osobní známost. Tomu jsem se snažil pomoci socializací s německými kamarády Steffena v hospodě a s místními Čechy - samozřejmě také v hospodě, s Plzní, utopenci a přenosem Sparta-Plzeň. Naskytly se mi tak nějaké sice dočasné a dosti suboptimální možnosti, ale jako pojistka užitečné. Abych nepřeháněl, vlastně byla jen jedna. Naskytla se i jedna velmi dobrá nabídka, kde jsem byl druhý známý dané osoby v pořadí, což však byla příliš vzdálená pozice, protože nabídka k bydlení se tu neodmítá:-).
Ačkoli jsem němel přehnaně vysoká očekávání, stejně jsem byl nepříjemně překvapen, jak málo lidí mi vůbec odpovědělo na inzeráty, maily a SMS (když se nedalo dovolat). Prý to tu chce prostě přijít na pár desítek prohlídek a jedna nakonec vyjde. Ale dny ubíhaly a já nebyl na žádné vůbec zván! Nejčastější odpovědí bylo (v té mizivé menšině případů, kdy vůbec někdo odpověděl), že už je na prohlídku pozváno příliš mnoho lidí (chvíli po zveřejnění inzerátu). Druhé nejoblíbenější odmítnutí znělo tak, že ani 45m byt není vhodný pro dvě osoby. Cože, aha, vy jste dva? Bylo mi z mnoha stran razeno přítelkyni zamlčovat, že se to naprosto běžně dělá, ale jsem hrozný Mirek Dušín, navíc byla zmíněná ve všech referencích, cover letteru, fotkách, tak jsem se k mé lepší polovičce otevřeně hlásil:-). První telefonát s nabídkou prohlídky jsem dostal po několika dnech full-time nasazení. Navíc snad první člověk co uměl trochu anglicky. Vyrazil jsem metrem skoro na konečnou, přestoupil na bus a po 10 minutách vystoupil před obrovskou 18patrovou budovou. Šlo o bývalý olympijský hotel, taková králíkárna:
Na prohlídce jsme byli tři, prý poslední z dávky 38 lidí. Psychologický "
recency effect" tak hrál v můj prospěch!:-) Majitel byl hrozně sympatický Polák. Ukázal nám nejdříve suterén "hotelu", garáže, prádelnu, saunu, venkovní bazén! Pokoj vypadal poměrně slušně, ačkoli nebyl úplně největší. Trochu mi připomínal časy na koleji Kajetánka 2 (podobně minimální kuchyňka, ale zato balkón!). Na Kajce se ovšem neplatí za pokoj 14.000 Kč. S majitelem jsem si příjemně popovídal anglicko-německy, dal jsem mu složku, náš cover letter už měl vytištěný, včetně jedné z fotek v odkazu, kde jsme s batohy na zádech na Zakarpatí. Někteří(:-) říkali, že dle té fotky nás budou všichni považovat za vágusy, ale nakonec možná měla jistý efekt.. Ptal se mě, jestli děláme hiking, jak se mi líbí okolní příroda, co říkám na blízkost hor, že on je z toho nadšený. Prý se ozve za několik dnů.
Během těch dnů se moc nedělo. Naše inzeráty možná už zapadly pod lavinou desítek a stovek jiných. Na internetu a v novinách pusto. Z Mnichova.de jedna nabídka na byt v Landshutu (60 km od Mnichova). Zařídil jsem si alespoň účet v bance (Stadtsparkasse München). Účet se tu hodí mít na všechno, včetně možnosti zaplatit kauci a první nájem při podpisu smlouvy. Ale pro zřízení účtu je potřeba mít adresu v Německu, ouha. Naštěstí Steffen souhlasil, že můžu nalepit jmenovku na jeho schránku na dobu, než mi přijde karta a PIN. Také vzali moje potvrzení o stipendiu jako doklad pro studentský účet. Ale i placený je tu pořád levnější než třeba v ČR u ČSas. Podobné to bylo se zdravotní pojišťovnou (Siemens-Betriebskrankenkasse), ta vyžaduje adresu, účet a normální potvrzení o studiu. (Update: Potvrzení o studiu bylo nakonec k ničemu, protože ačkoli mi možnost mít studentský tarif potvrdil telefonista i slečna při podpisu, pak mi přišili plný tarif, tedy 150 místo 65 €, což mě tuze nepotěšilo! Po zavolání řekli, že mi to oba jejich zaměstnanci řekli špatně, že PhD není student. Tak nevím, zda se nevrátit k českému pojištění v kombinaci s cestovním.Update 2 (2015): Po více než roce mi přišel dopis, že zjistili, že mám stipendium (což jsem jim jistě řekl na začátku), které se počítá jako normální příjem, a že mám platit na základě stipendia 260 €/měsíc a doplatit asi 1700 € zpětně! Po měsících dohadování jsem to zpětně platit nemusel, ale do budoucna ano, než vše vyřešila naše svatba a rodinné pojištění, ve kterém se moje stipendium záhadně jako příjem nepočítá - ověřeno mnoha dotazy, tak snad to tak fakt je.) Vše samozřejmě vyžaduje německý telefon, což je drobnost (pokud nechcete paušál; a aktivace SIM se dělá nejčastěji přes net a trvá až 24h, tak pozor na to). Ačkoli mi telefonisti vnucovali zřízení účtu i pojištění po internetu (asi aby ušetřili), raději jsem vše zařizoval osobně, stejně bych musel běhat na poštu ověřit si identitu. Pro potvrzení o studiu jsem si musel zajet osobně a čekat tři hodiny, než se studijní oddělení vrátilo z nějaké schůze, co se zrovna protáhla. Potvrzení mi prý neposlali automaticky poštou, protože jejich mezinárodní kancelář neakceptuje potvrzení VŠE, že jsem tam dokončil studium. Osobně mi ho ale dali. A prý jim volal Andreas - onen polský majitel hotelového pokoje - aby si mě ověřil.
Skutečně, ozval se mi, že nás vybral mezi dva až tři finalisty a že si se mnou chce dát ještě kafe. Na setkání jsem si připravil seznam pro něj potenciálně důležitých informací, proč jsme dobří nájemnící:-)
- Peníze (stipendium, Zuzky zaměstnání, úspory na účtech, potenciální garance rodičů)
- Důvěryhodnost (mé slovo:), tři reference, jsme skauti!)
- Stabilita (po 6 letech se nechystáme rozejít, byt se nám líbí (plus další důvody proč) a slibujeme, že tam budeme minimálně rok, ale spíš víc)
Sám se chystal ptát na podobné věci, tak ho to zjevně potěšilo. Jen peníze pro něj nejsou důležité; spíše, jak hodně daný uchazeč ten byt potřebuje. Narazil jsem na dalšího Mirka Dušína! Vylíčil jsem, jak špatně se shnání cokoli pro pár, natož třeba s králíkem. Jemu naopak přišel Apollo super:-) Ale konkurencí byla nějaká dívka myslím z Iránu, která také nemá zrovna moc úspěch s hledáním a zoufale potřebuje něco dosti rychle. Vypadal, že má opravdu silné dilema, které se snažil rozřešovat dalšími otázkami (fakt nemáte jiné nabídky? umíš opravit vodu v kuchyni?). Tak se prý ozve do pár dnů, až to probere ještě se svými známými. No, viděl jsem to tak na 40% šanci.
Zatím jsem dál hledal, nabídek bylo prachmizerně malé množství, začínal jsem vidět situaci krapet černě. Nemůžu přeci squatovat u svých přátel napořád. Šel jsem se podívat na další prohlídku, 34m pokoj na relativně dobré lokaci za přijatelnou cenu. Prohlídky byly vypsány na dva po sobě jdoucí dny. Už ve dvoře jsem si všiml, že je podezřelé množství lidí jdoucích stejným směrem. Na schodech jsem se střetl s několika odcházejícími lidmi. Prý je tam teď asi 60 lidí. Blokovali chodbu, posedávali na schodech a vyplňovali nějaké papíry. Podařilo se mi dostat k blízkosti dveří a nahlédnout do 34 čtverečních metrů plně obsazených lidmi. To se asi opakovalo i další den. Chvíli jsem zíral, pak jsem se začal smát:-) Nebozí čekající na mě koukali trochu zvláštně, když jsem si to ještě fotil. Na fotkách to bohužel tak nevynikne:
Šel jsem trochu zklamaně, zato upřímně pobaveně domů. Další den jsem lehce nervózně čekal na finální verdikt Andrease. Říkal jsem si, co asi tak budu dělat, když nám byt nedá. Protože příběhy mají mít dobrý konec, nakonec jsem dostal telefonát, ve kterém mi Andreas oznámil, že byt dá nám! Asi si dokážete představit mou radost. Rozhodně byla větší, než když jsem před třemi týdny dokončil VŠE. Přišlo mi to skoro neuvěřitelné - získat v tomhle městě hned první a jediný byt, kde jsem byl na prohlídce. Tak přece jen law of attraction (http://www.freethoughtpedia.com/wiki/The_Secret) zabral, Vesmír se spojil v náš prospěch! Na ostatní se holt vykašlal, asi si úspěch málo vizualizovali. Z Prahy však máme jednu neblahou zkušenost, kdy nám také byl přislíben pěkný pokoj, a když jsme tam pak přijeli s batohy, už tam bydlel někdo jiný a divně na nás koukal. Dokud v ruce nemám smlouvu a klíče, není vyhráno.
Kvůli byrokracii jsem musel v Mnichově zůstat ještě celý týden. Potřeboval jsem zařídit výpis o bezdlužnosti od SCHUFA, což je soukromá firma sledující finance snad všech Němců. Výpis stojí "pouhých" 18.5 € a vyžaduje pochopitelně německý účet a doklad o adrese. Po obvolávání jsem zjistil, že se dá získat v pobočce EasyCredit i na českou adresu (doloženo občankou). To šlo v pohodě. Po cestě jsem se ještě upsal Lékařům bez hranic. Měl jsem dobrou náladu a příjemně se s nimi povídalo. Pak ještě čekání, než Andreas provede nějaké restaurační úpravy v bytě, připraví smlouvu a ozve se. Musel jsem na něj krapet tlačit, abych se vůbec stihl dostat ještě do Čech, lístky na bus už byly skoro na celý další týden vybrané. Veselá situace ještě nastala, když jsem zjistil, že z dvou dávek peněz, které jsem předchozí týden převedl z českého na nový německý účet, dorazila jen ta první, druhá byla z neznámého důvodu odmítnuta. Za dva dny jsem musel složit kauci 1370 € a na účtu jsem měl jen 980. Zadal jsem transakci znovu, ale bylo už po 15. hodině, takže se nestihla vypořádat včas. V bance jsem tedy vybral celý německý účet a chybějících 400 jsem se snažil vybrat ze svého českého účtu i za cenu poplatku 125 Kč. Ouha, limit je 200. Naštěstí jen na jeden výběr, nikoli na den, tak jsem vybral dalších 200 (a zaplatil další poplatek 125 Kč). Se slušnou hromádkou bankovek jsem nervozně docestoval až k Andreasovi. Podepsali jsme spolu smlouvu, až na předávací protokol, proto mi ještě nechtěl dát klíče.. Skočili jsme pak spolu do jeho banky, kde mu odirndlovaný personál řekl, že kauční účet otevřít nemůžou, protože nemá sjednanou schůzku a dnes už nemají volné termíny. Rozčílil se, že mu předtím řekli, že schůzka není potřeba. Domluvili mu schůzku za 15 minut na pobočce kilometr daleko. Jeho Audina to naštěstí stihla a já mohl poté odjet zpět do vlasti. Balení, stěhování atd. je kapitola sama pro sebe. Za týden jsme přijeli se Zuzkou zpět, do-podepsala se na smlouvu, sepsali jsme většinu předávacího protokolu. Byl svátek sjednocení Německa, takže jsme museli počkat na další den, kdy ještě Hausmeisterové zapsali do protokolu stav elektřiny. Tím bylo vyřízeno a klíče konečně spadly do našich dlaní. Následovalo ještě něco málo zařizování, nahlašování v budově, na úřadu, smlouva na elektřinu a internet, ale Andreas je vážně nejúžasnější landlord. Se vším poradil, někam nás dokonce zavezl autem. Dokonce nám dal lahev šampaňského na oslavu. Tak tedy na náš nový byt!
