Mnichov na vahách

Některé věci jsem si na Mnichově zamilovala hned od začátku. Jako správná Češka jsem na něco hleděla s otevřenou pusou a také obdivem, že to opravdu jde (když se chce, a když jsou peníze). Vždy jsem z celého srdce milovala naši Českou republiku a nikdy se mi nechtělo žít jinde (mí přátelé potvrdí:).  Myslela jsem si, že budu pyšný Čech v cizí zemi. Jenže jak to tak bývá, jako první začnete vychvalovat plusy nového prostředí a tím vypichovat mínusy domoviny. Vnitřně jsem se stále bránila. Jenže když pak narazíte na stánek s dýněmi u silnice, který je bez prodavače, tak vaše české já popadne panika: "Co když někdo něco ukradne? Kde ten prodavač ksakru je? Asi se mrknu zblízka". Zblízka zjistíte, že krámek je bez prodavače. Pokud si chcete zakoupit dýni, tak podle ceníku vhodíte odpovídající množství mincí do automatu. Ano, opravdu se důvěřuje lidem, že to udělají, a že si dýni neodnesou domů bez zaplacení. Poté mi nezbylo než si přiznat, že v ČR by něco podobného nešlo uskutečnit. Zkuste si podobný krámek na vlastní náklady otevřít. Možná by to byl zajímavý experiment:)

Já mám období opěvování plusů Mnichova už za sebou. Naštěstí po nějaké době začnete vidět i velké plusy naší země. Zjistíte, že i jinde je to ne úplně v pořádku, ale pouze v jiné skrytější formě. Ale zpátky k věci:) Seznámím vás s nasbíraným seznamem takzvaných "plusů a mínusů Mnichova":)

PLUSY

• CYKLOSTEZKY. Na kole se po Mnichovu dostanete snad úplně všude. Tedy až na centrum, kde se pohnete sotva i pěšky. Skoro každý chodník je rozdělen na část pro kola a na část pro chodce. Osobně nikomu nedoporučuji se pohybovat v části pro kola:) Mnichované jsou již tak sžití s cykloprovozem, že by vás mohl někdo srazit. Zkrátka se moc nepočítá s tím, že by se v pruhu pro kola někdo pohyboval. My sami jsme vyrazili na kolech k Isaru (krásná řekla protékající Mnichovem).

Pohled na Isar z mostu.

Naše kola odpočívají:)

Průzračná voda. Skoro jsem se chtěla napít.

• AUTOBUSY. Tento bod zmíním pouze pro pobavení. Představte si, že autobusy se při vystupování pasažérů sklánějí k zemi, aby se jim lépe vystupovalo. V praxi to vypadá celkem zábavně. Autobus zastaví, nakloní se na pravou stranu, a když jsou všichni vystoupení a nastoupení, tak se opět vyrovná a pokračuje dál. Tento proces se opakuje na každé zastávce:)   
• DŮVĚRA. Jak jsme již zmínila v prvním odstavci, tak lidé si natolik důvěřují, že se dýně prodávají volně přímo u silnice. Stejně tak se zde prodávají i noviny. Po celém Mnichově jsou rozeseté stojany s novinami, kde si je můžete sami vzít. Stačí hodit do schránky odpovídající počet mincí. Nikdo vás nekontroluje, nikdo vás nebude chytat za ukradené noviny, a přesto to funguje! A co se kol týče, tak se často zamykají jen tak na řetěz, bez připnutí k něčemu pevnému. Shluky takových kol tu potkáte naprosto všude. Teď si uvědomuji, jak je smutné psát, jak je Mnichov bezpečný, a jak mě to vlastně udivuje. 
• OBCHODY a POTRAVINY. Po nedávno proběhlých kauzách v ČR týkajících složení a čerstvosti potravin, asi nikoho nepřekvapí, že jsme celkem paf z německé nabídky v obchodech. Nejsme zrovna při penězích, když nemám práci, a tak nakupujeme ty nejlevnější sýry a šunky. A zatím se mi ještě nestalo, aby mi sýr chutnal jako měkká guma, či šunka jako oslizlá slisovaná žába (pardon, některé šunky mi v ČR opravdu chutnají, ale rozhodně nepatří k těm nejlevnějším). A kdybyste viděli ty regály s kořením!! Často si vzpomenu na Míňu (Míňo opravdu by se ti tu líbilo nakupovat:). Každý menší krámek má dostatečnou nabídku domácích surovin i potravin. Pokaždé čerstvé pečivo a různé stojany s určitým tématem (např. italské těstoviny či šunka na milion způsobů). 
• Telegraficky: Bäckerei, obchody s čokoládou, pivo, Englischer Garten, Rathaus, vážná hudba v metru, veřejná doprava jezdící dlouho do noci, muzea a galerie v neděli za 1 €, levné volání, a jistě jsem zapomněla na mnoho dalších věcí.

MÍNUSY

• PAPÍROVÁNÍ. K tomuto mínusu máme pár hezkých historek, které krásně vystihnou vše:) Některé silné náznaky zazněly už v Ondrovo článku o hledání bydlení. Poté, co Ondra odevzdal složky se všemi dokumenty, musel ještě zařídit hodně papírů. Tudíž ho další vyřizování již přikleplého bytu zaměstnalo na dalších skoro 14 dní (a to ještě nemáme můj výpis o bezdlužnosti v Německu). To je jen malý úvod, přátelé:) Zbytek převypráví Ondra: Už jsem se zmínil o veselé zkušenosti s jistou zdravotní pojišťovnou, což navýšilo můj rozpočet o neveselých 90€/M. Mám s nimi ještě veselejší (neboť zadarmo)  papírovací historku. Při podpisu smlouvy jsem jim dal svoji fotku na průkaz pojištěnce. Po více než týdnu mi společně s tunou dalších papírů od nich přišla žádost, ať jim zašlu poštou svoji fotku na průkaz pojištěnce. Žádost jsem ignoroval. Po dalších dvou týdnech mi přišel samostatný dopis, kde stálo jen, že děkují za moji fotku a že průkaz zašlou záhy. Asi ochrana německých lesů ve stylu Holmana (čím víc se kácí, tím víc se vysází). Mimochodem, průkaz po dalším týdnu nikde. Podobně pobaven jsem byl procesem registrace na LMU (škole). Nechtěli mě zaregistrovat, protože neměli potvrzení, že jsem dokončil Mgr. studium na VŠE. Na VŠE mi dali standardní potvrzení, které se však LMU nelíbilo, tak mi dali seznam náležitostí, co má takové správné potvrzení obsahovat. To, které jsem jim dal, je sice v podstatě obsahovalo, ale budiž, napsal jsem žádost na VŠE. Tam mi řekli, že mi nic nenapíší, protože na to nemají formulář a nic jiného nesmí z právních důvodů vydávat. Ok.. Tak jsem jel ráno do Prahy, vyzvedl originál diplomu a za dvě hodiny zas jel zpět do Mnichova. Celý den a 80€ fuč. Diplom jsem triumfálně donesl do International Office LMU. Paní se mě po mém pozdravu zeptala, zda nemluvím německy, že anglicky moc neumí. International Office, ok, mluvili jsme německo-anglicky.. Vzala si kopii diplomu, ale usmála se, že mě zaregistrovat nemůže, že mi nejdřív musí vystavit dopis o přijetí, který mi přijde za pár dnů poštou, a ten jim tam do stejné kanceláře zas musím donést a pak si mohou převzít i zbytek dokumentů a zaregistrovat mě. Tak zatím musím nadále navštěvovat menzu na cizí kartičky..
• KOŠE a RECYKLACE. O Německu jsem často slýchávala jako o národu tzv. zeleném. Podobně jako o Rakousku. A tak jsem očekávala koš na každém kroku a kontejnery všeho druhu. Místo toho je celkem problém, když v centru města dojíte banán a potřebujete vyhodit slupku. Nejúčinnější je hledat nejbližší zastávku. Ale upřímně? Kdo má čas při cestě do školy či do práce řešit, kam vyhodit slupku. Nejspíš právě proto není výjimkou povalující se odpadky a zoufale přeplněné koše. Dobře, ještě bych dokázala pochopit, že Mnichované jsou zvyklí si odpadky nosit domů, nebo že znají všechny koše v blízkosti, a tak si mohou cestu lépe naplánovat:) Ale když už i na Oktoberfestu jsem celkem dlouhou dobu nemohla najít koš, abych vyhodila obal od sušenky, tak postrádám pochopení. Největší pivní akce celého roku (naznačuji množství kelímků) a koše nikde? Možná chyba v Matrixu:)) Třídící kontejnery sem tam potkáte, pravda. Ale většinou jen na papír a tři! barvy skla, kdežto my chtěli vyhodit plast. Nakonec jsme našli i jeden kontejner na plasty.
• CENY. Pro nás Čechy je celkem těžké zvyknout si na německé ceny, natož v eurech. Už máme seznam, kam zapisujeme věci, které budeme nakupovat doma. Ono se ani není zdejším cenám co divit, Mnichov je ekonomicky nejsilnější město v Německu. Lidé se tu mají dobře. Chvíli asi potrvá, než se budeme mít dobře my, ale ten den určitě nastane:-)
• Davy lidí v centru, odporné záchody v metru, ukrutně drahá veřejná doprava, v neděli se nepracuje, banky zavírají ve 4.

Abychom nekončili negativisticky...