Na území bavorských koz aneb proč jsme nejódlovali

Konečně se nám naskytla příležitost jet na hory. Už se na ně nemusíme dívat „jen“ z balkonu – huráá! Zkontrolovali jsme si zásoby do hor a rozhodli jsme se jet i bez mých pohor a nepromokavé bundy. Prostě se nabalím mikinami. Nejsem přece z cukru! Představovali jsme si, že nás čekají plískanice, zima a možná i sníh. Stydíme se, fakt jsme to neodhadli:) Nicméně, Ondra mě přihlásil ke studentské skupině z jeho školy, která organizuje nejen tento výlet, ale například i jízdu na kolech po Mnichově apod. 

Vlaky jsou v Německu opravdu ukrutně drahé. Takže až budete nadávat na ČD, tak se štípněte do prstu, protože si jezdíte po ČR opravdu levně. O to víc jsem byla vděčná, že jsem cestu platit nemusela. Vlak, vypadající podobně jako náš Elefant,  nás dovezl z hlavního mnichovského nádraží až do malebné vesničko-ničeho uprostřed kopců. Cesta trvala pouhou hodinu a čtvrt. JENOM?! Tak málo a jsme v horách? Zaplesá i jiné srdéčko než jen to naše?:)

Cesta mohla započít. Plní energie jsme vyrazili pokořit vrcholek hory Wendelstein (1838m). Vyhlídka kolem působila optimisticky. Žádné přehnaně vysoké vrcholy. Spadl mi kámen ze srdce, že neumřu po cestě na mizernou fyzičku. Asi po deseti minutách jsme začali proklínat svou skautskou vlastnost „být vždy připraven“. Abyste rozuměli, navlékli jsme se do jednoho termo trika, dvou mikin a jedné bundy. Ještě jsem tomu všemu nasadila třešničku, když jsem si pod kalhoty oblékla termo kalhoty. Zkrátka jsem byla chodící termo, přímo připravená do nepříznivých podmínek, brouzdat se mračny, vodou a bahnem. Místo toho jsem se brouzdala ve vlastním potu s nabouchaným batohem na zádech. Slunko pálilo jako o život. Netolerantně a sobecky. To, že jsem já sama sobecká, jsem pochopila při setkání s lamou. Ne, nebyli jsme v zoologické zahradě, a ano, lama si pobíhala po horách. Kdo by taky nečekal lamu v Bavorských Alpách?:) Přišlo mi ji trošku líto, protože její srst nebyla určitě termo.  

Pobavení ze setkání s lamou jsme pokračovali doprovázeni vysokou teplotou. Ještě pořád jsme se tvářili optimisticky. Zvláště Ondra se Steffenem, kteří se snažili pantomimicky předvést svůj postoj k nápisu na tabuli (viz foto). Všimněte si, slunce stále svítí. Všichni jsme se svlékli do triček (někteří i tílek) a pár slečen se dokonce mazalo opalovacím krémem, který jsem si já tedy nevzala (skautské já selhalo). Takže příště opalovací krém, sandály, fén a dokonce i kniha „Game of Thrones“ by se mohla hodit. 

Cesta stále stoupala vzhůru, a tak jsme si udělali malou přestávku v takové roztomilé, typicky bavorské hospůdce. Paní v dirdnlu nás s úsměvem obsluhovala, my popíjeli pivo, nasávali slunce a všemožně komunikovali v cizím jazyce. Vedoucí naší výpravy, kterého jsem zapomněla zmínit, čemuž nemůžu uvěřit, nám vyprávěl zajímavé zážitky z cest. Byl ztělesním horala žijícího jen a jen v horách. Prý pravidelně vede výpravy do Nepálu. Získala jsem z něj pocit, že by asi v nížině umřel stezkem a nedej bože, aby byl nucen žít v Nizozemsku. Horami žil. A taky si mě získal na začátku cesty, když nám "zadarmo" rozdal Marsky a jablečné limonády:) No, tak končím s opěvováním. Posilněni pivem jsme stoupali po pěšině - kam jinam než vzhůru. Vrchol byl stále v nedohlednu. Alespoň, že slunko konečně přestalo svítit. Z pěšiny se stalo spíše kameniště. Úhel stoupání se zvětšil, vzduch začal řídnout (to trošku přeháním, dramatizuji:) a já si oblékala první mikinu.

Vysoko nad námi se otevřel pohled na cíl cesty. Příroda divočela čím dál tím víc a nadšení stoupalo. Nemluvě o mé dýchací frekvenci.  V tu chvíli mi bylo všechno úplně jedno. Šťastná z okolní přírody jsem se vybičovala neumřít na mizernou fyzičku. Pohledy dolů na svět byly opravdu překrásné. Inu posuďte sami.

Nejspíš jsme se vybavili do hor nakonec správně. Vrcholky hor zahalily mraky, vítr šlehal studeně. Bylo jasné, že teď už jsme opravdu na horském území (mimochodem pocit k nezaplacení). Vedoucí skupiny nás nabádá, abychom se drželi pohromadě, nebo se ztratíme v mracích, které by mohly neohlášeně padnout na celou krajinu. Kdo zná Krkonoše, pro toho to není nic neobvyklého. Vnitřně se snažím vyburcovat k lepšímu a lepšímu výkonu. Bojím se, že mi ostatní utečou a já se ztratím. Vím, že stále létám někde v oblacích, ale čeho je moc, toho je moc:) Okolí už se moc nezelená. Obklopuje nás hlavně kamení, skály, tu a tam stromy. Před rozhodujícím výstupem na vysokou skálu potkáváme chatu. Vedoucí výpravy nám vypráví, že zde pár let žil. Všichni napjatě nasloucháme a úctyhodně vzhlížíme ke skále, která se tyčí nad střechou chaty. Zahlédla jsem nahoře malý kostelík a kříž, který za okamžik pohltila mlha (vedoucí se tam prý oženil). Skála jakoby splývala s mračnem. Možná kvůli mrholení, možná kvůli pokoře k masivu, jsme sklonili hlavy, zachumlali se do kapucí a vyrazili beze slov na konečný výstup. Moc pěkné!! Nemlčeli jsme moc dlouho. Tedy pouze ti, kteří byli oněmělí úžasem (čili nemohli dýchat, natož mluvit). Doslova jsme se dotkli mraků. Hurá, máme co vyprávět vnoučatům:) 

Zajímalo by vás, co jsme nahoře viděli a zažili? Jestli jsme se vyfotili u kříže a objímali se nadšením z pokoření vrcholu? Zdalipak jsme dokázali najít síly k sestupu dolů? Ale kdeže! Zalezli jsme si do útulné hospůdky, dali si pořádné jídlo, pivo a dolů jsme sjeli lanovkou. Žádná romantika. Je mi líto, jestli jsme vás zklamali:) I když je tedy pravda, že jsme dělali společné vrcholové foto. Vedoucí výpravy se nás snažil vyfotit v bílém, mokrém oparu. Prý máme jódlovat! Tak jsme to zkusili, ale první jódlovací slabika nám zatuhla na rtech. Ani nevím, jestli vyšel ven nějaký zvuk, ale každopádně máme společnou fotku, s pusou nejspíš otevřenou do O!

                                          

Odměna po výstupu. Typický bavorský oběd.

P.S. Málem se nám podařilo vidět pravou bavorskou kozu (tedy doufám, že to nebyla lama). Avšak zrak nás zradil. Prý tam opravdu byla!!! Někteří z nás ji viděli!