Vánočnění, nad které není

Před 14 dny nám započal návštěvový maraton. Každý chtěl vidět vánoční Mnichov (a kdo by taky nechtěl, když je tak krásný:) a samozřejmě nejspíš i nás. Možná se chtěli všichni přesvědčit, jestli žijeme dobře, nedřeme bídu a dokonce i prý, jestli jsme nelhali o krásném výhledu na hory. Tato skutečnost se nám trošku špatně dokazovala při 90% oblačnosti, dešti či sypajícím se sněhu:) Chvíli před začátkem návštěv jsme podlehli s Ondrou nějakému nehezkému nachlazení. Poprvé jsme se léčili v cizině, naštěstí se vše obešlo bez návštěvy doktora. Trošku jsme se báli, že budeme na milé příchozí prskat, kašlat a smrkat, ale naštěstí máme asi silnou imunitu. Uzdravili jsme se už ve čtvrtek večer. Nejspíš i proto, že jsme chtěli jet na páteční výlet do Augsburgu. Všichni jistě víte, že psychika je nejlepší doktor ze všech a s trochou placebo efektu jsme byli zdraví jako rybičky už za jeden večer:)

7.12. 
Takže nejdříve povyprávím o našem výletu do Augsburgu, nejstaršího města v Bavorsku. Vyrazili jsme opět pod organizací LMU (Ondrova škola), která nám obstarala i krásné jmenovky. Asi, abychom věděli, jak se kdo jmenuje. I když jsme se vlastně moc neoslovovali, protože s námi jeli skoro samí Němci, kteří raději volili společnost ostatních Němců a samozřejmě němčinu. Nám to ale nevadilo, protože jsme se bavili především s Nishou, naší milou, indickou kamarádkou a také jsme se seznámili s jedním maďarským párem. Ondra s nimi oprášil své znalosti maďarštiny a já jsem zase svou angličtinou začala konečně komunikovat aktivněji. Až jsem se sama divila, jak mi to jde. Tím myslím mluvit beze studu, že dělám chyby:) Krásný den.

Na oběd jsme šli všichni společně do předem vybrané a zarezervované restaurace, která působila bavorsky, útulně a opečovávaně. Stejně tak, jak se starali o svou hospodu, se starali i o své zákazníky:) Všichni byli hrozně milí i při vysvětlování, co že si to vlastně objednáváme. Musím vám říct, že jsem si svůj první velký oběd v německé restauraci opravdu užila. Nakonec jsme byli všichni rádi, že se jdeme procházet po městě. Potřebovali jsme totiž vychodit alespoň část toho skvělého a velkého oběda. Prošli jsme si město, dali si skvělý svařák a nakonec jsme polomrtví a zmrzlí jeli nazpátek do Mnichova, abychom přivítali návštěvu z Česka: Michala a Marťu. Těšila jsem se, že se budu moct po dlouhé době bavit česky, plynule a bez zavaření mozku. Ne, že by mě učení se cizího jazyka nebavilo, ale někdy je fajn si prostě odpočinout:)

Před obědem jsme absolvovali zajímavou okružní prohlídku města s velmi sympatickou paní průvodkyní, jejíž dávný předek byl známý Čech Gregor Mendel.

 

Jmenovky vypadaly opravdu efektně.

Působivý (až přeplácaný) "Goldener Saal" augsburgské radnice. Tento sál je skvostem německé renesance.

Perníková srdíčka nemohla chybět.

Naše milá Nisha s Ondrou. Veselé foto. Takto to dopadá, když je Ondra až moc přátelský:D

Pití teplého Glühwein je přímo povinností. Za prvé je vánočně vonící, za druhé je teplé a zahřeje vás,  za třetí je prostě dobré:) Na fotce si vychutnám svařák s Nishou. Hrníček se později stal členem mé hrníčkové sbírky.

Vánoční trhy v Augsburgu. V pozadí vykukuje radnice.

Vraceli jsme se již za tmy, kolem šesté hodiny. Celkem zmožení, ale natěšení na naši návštěvu. Potěšilo nás, že i přes nedostatek času i jiných okolností (5. měsíc těhotenství:)) se Marťa rozhodla přijet. A hurá, opravdu dojeli, v pořádku a snad také natěšení:) Večer jsme jen odpočívali, povídali si a pili víno. Spánkem jsme se nechali přemoct docela brzo, abychom zvládli druhý den stát dlouho na nohou a spoustu toho ujít i poznat.

8.-9.12.
Ráno nás přivítal celkem krutý mráz. Ondra raději udělala do termosky teplý čaj, kdyby bylo nejhůř a my potřebovali poslední záchranu. Opravdu nám mrzly uši a nos:) Nejdříve jsme zavítali do Tollwoodu nakoupit pád dárků, potěšit se něčím sladkým i něčím velkým k obědu. 

Tollwood, obří vánoční trhy rozprostírající se na stejném místě jako nedávno proběhlý Oktoberfest. Velké stany jsou tématicky laděné (jídlo, dárky apod.). Ráj pro všechny, kteří chtějí nakoupit dárky a užít si i nějakou kulturu zadarmo. Tollwood totiž pořádá i koncerty, divadla či jiná představení. Ovšem pro někoho, kdo nemá rád velké množství lidí, tlačenice a praní se o místo u stánků, není Tollwood zrovna ideální:)

Ale výhled byl opravdu hezký.

Poté jsme se snažili dostat do "Christkindltram", vánoční tramvaje, která vozí turisty dvacet minut po cetru města. Nadšení turisté si mohou přikoupit přímo v tramvaji voňavý svařák a perníčky. Pro děti je slibovaný i nějaký program. A to vše při hraní známých vánočních koled. Jak bychom mohli odolat za pouhých 1,50 €? (svařák nebyl v ceně). Ukázalo se, že jsme celkem naivní, když si myslíme, že jen tak jednoduše koupíme lístek a pojedeme. Stánek s lístky byl zavřený se vzkazem, že s důvodu velkého zájmu se budou lístky prodávat za hodinu. Dobře. Šli jsme se tedy procházet po městě.

Při čekání jsme navštívili i malý trh na Sedlinger Toru (stará brána, která byla součástí dávného opevnění města). Vánoční trhy v Mnichově naleznete opravdu snad všude. Každý má své jiné kouzlo.

Ondra společně s Marťou a Michalem. Marťa je chytře zachumlaná, protože mráz po celodenním chození zalézal snad pod všechny vrstvy.

Po hodině jsme se vrátili k budce na lístky, která byla stále zavřená s tím samým nápisem, akorát přeškrtlou hodinou nahrazenou novým, ještě pozdějším časem. Naše nadšení si asi umíte představit. Vzdali jsme sobotní čekání na tramvaj a šli se kochat na Marienplatz stromečkem a trhy, samozřejmě:)

Vánočně vyzdobená ulice.

Průhled na mnichovskou radnici. Foto se stromečkem bohužel nemáme:(

Druhý den jsme se odhodlaně vypravili na tramvaj. Počítali jsme s tím, že kolem oběda a ještě v neděli, budou všichni zavření doma u jídla, v teple. A měli jsme pravdu. Hladce jsme koupili lístky a už jen čekali na příjezd nazdobené tramvaje. Povedlo se nám nastoupit a dokonce si i sednout:) Koledy vyhrávaly, tramvaj se povědomě kolíbala a třásla...svařák chutnal.

Marťa se svým dětským punčem:) Všimněte si ženy v pozadí. Má na hlavě čelenku s kytkou vyrobenou z balónků. V tramvaji byl totiž vtipný klaun, který měl bavit děti. Bohužel v tento čas se v tramvaji nevyskytovaly žádné děti, a tak bavil i dospělé:)

Výzdoba opět a zcela vánoční. Hvězdičky, ozdoby, srdíčka a..brusle:)

I přes mráz a problémy s tramvají jsme si návštěvu moc užili. Děkujeme za hezký čas, džusy a brambůrky:))
O dalších zážitcích a především dalších dvou návštěvách se dočtete příště.
Hezké Vánoce všem!!!!

O kině a o životě

Pojďte si přečíst historku z německého kina. Kdo čeká nudné povídání, které se podobá českému zážitku návštěvy kina, ten se mýlí. Doposud jsme měli tu odvahu si pár filmů stáhnout z internetu (pppššššt, to se nesmí nikdo dozvědět, skoro jako bychom ukradli auto!!!), ale po měsíci a půl nám došla odvaha, neboť nelegální stahování se v Německu reálně trestá. Lépe řečeno, kdo moc stahuje, ten je dopaden a zkásnut o pár tisíc euro. Trošku nás tento systém štve. Byli jsme totiž donuceni zaplatit poplatek za televizi (kterou nemáme). Zazvonil u nás pán, něco mi povídal německy (proč němci nechápu, že langsamer znamená pomaleji  a ne stejně rychle?:)) a ptal se mě, jestli máme laptop? Já neznalec a posera jsem odkývala, že ano, dva laptopy. Připomnělo mi to kolejní kontroly, kdy jsme schovávali nenahlášené notebooky, konvice a rádia do skříně, pod deky apod. Připadala jsem si jako nachytaná. Prý budeme měsíčně platit 5,7 €. Nepochopila jsem proč, ale podepsala jsem. Až později se slovníkem jsme pochopili, že platíme poplatek za televizi, který je nejspíš paušální a povinný. Fajn. Televizi nemáme a ani písničku na youtube si nemůžu pustit. Vrrrrrrrrrr.

Ale zpátky k návštěvě kina. Už jsme nechtěli nadále stahovat filmy, a tak jsme obětovali (Ondra obětoval) 9,5 € (240 Kč) za jeden lístek. A pozor, dostal dokonce studentskou slevu 0,50 €. Vybrali jsme si Skyfall, neboť je všude chválený. Navíc jsme si byli jistí, že takový známý americký film bude s titulkama. (Ondra poznamenává: "Napiš tam, že jsme byli na Himmelfall."). Jeho poznámka jasně naznačuje pointu celé historky. Film byl dabovaný. Možná pokrčíte rameny. Vždyť no a co, máme se učit německy, ne? Jenže, když zaplatíte skoro 20 € (500 Kč) za kino, v ruce držíte !!třetinku!! koly za 2,5 € (62 Kč) a na obrazovce se děje něco, čemu nerozumíte (protože Bond je prostě cool, stejně jako M, která rozhodně nemluví pomalu), tak vám jaksi vyschne v krku. Asi jsme okolo sedící hodně rušili. Kinem se neustále ozývalo naše šuškání: "Co říkala?" "Rozumněl/a si tomu?" "WTF?" "Proč to dělá? To nedává smysl!". Ostatní se smáli, my ne.
Pochopoli jsme, že po M šel její syn. Chtěl jí zabít (proč?) a Bond ji chránil (to chápeme). Na konci filmu ji Bond vzal do opuštěného baráku (proč?), kde ji chtěl úplně sám skoro beze zbraní chránit (PROČ?). Asi prostě nemohl říct parťákům nebo si někde po cestě vzít pořádné zbraně. Chtěl si hrát na Sám doma.  
Mimo téma: A co scéna, kdy byla M s jejím doprovodem nalezena jen proto, že použili baterku (zde přichází naše zděšené šuškání "WTF?"). Proč šéfka super profi špionážní organizace, která si snaží zachránit život, použije baterku? Pokud někdo zná odpověď, budeme rádi...:) Alespoň pochopíme o trošku víc.

Dobře, historka možná není zas až tak vtipná. I když my jsme se smáli hodně:) Překvapilo nás, že hlavní americký trhák je nadabovaný. Žila jsem v přesvědčení, že Česko je hlavní dabingová jednička. Fňuk, už ne:( Nevím, jestli se odhodláme jít znovu do kina. Snad ano:)
----
Jinak se nám žije dobře. Byla jsem po dlouhé době na pivě, v Hard Rock Café. Chodíme na procházky po městě a začínáme se už trošku orientovat:) Centrum začíná být již krásně vyzdobené a já chytám svou každoroční (pro ostatní nesnesitelnou) vánoční náladu. Jak asi zní bavorské koledy?

Na zítra jsme pozvali pár kamarádek na sledování českého filmu Kolja. Nadšeně plánuji uvařit nejlahodnější Glühwein. Akorát mi došlo, že dvě děvčata ze tří jsou abstinentky:( Asi obdaruji sousedy. Třeba Dmitriho, se kterým se Ondra seznámil při pohlídce bytu. Dmitri se také ucházel o náš byt a Ondra s ním a jeho přítelkyní jel autobusem zpátky do centra. Prý si hezky popovídali. Každopádně Dmitrij byt nedostal (ale my jo!!:)), a tak jsme ho už nikdy neměli vidět. Předevčírem mi Ondra povídá: "Představ si, že jsem potkal Dmitriho, bydlí na stejném patře!" Aby jste rozuměli, tak náš "baráček" má osmnáct pater. Kdo četl Ondrovo článek o shánění bytu si umí asi i představit, jaká je náhoda, že Dimitriju bydlí ve stejném místě, natož ve stejném patře:)
 

 

Náš "baráček" z dálky. Nedaleko se nachází rozlehlý les. 

Foceno ze zmíněného lesa. V pozadí se vyjímá náš byt. Povšimněte si kol
 na našem balkoně:D.

Dnes jsme navštívili poprvé Ikeu. Nakoupili jsme pár věcí do bytu. Užila jsem si okukování různých malých i velkých věcí. Řekněme, že Ondra to přežil:) Ale zakoupené drobnosti udělali radost mě i jemu. Máme zase o něco hezčí bydlení. A s takovou příjemnou zprávou končím dnešní článek.

My jdeme na německý vánoční čaj a nefalšovaný odpočinek.

Days of our Lives

Chtěla bych vám napsat něco bližšího o tom, jak žijeme, jak se máme, co nás těší i netěší. Malinko tento blog flákáme:) Hanba nám! Já vím.. Pokusím se o malou nápravu:) Je pravda, že máme malou výmluvu. Celé dny se nic extra zajímavého neděje. Proplouváme všedními dny, těšíme se z maličkostí, píšeme si s přáteli i rodinou doma. Já chodím na německý kurz, peru se s němčinou i se svým přesvědčením, že na jazyky jsem prostě levá! Rozhodla jsem se dokázat si, že alespoň jeden cizí jazyk zvládnu:)) A musím uznat, že mě to naplňuje i baví. Tři hodiny si vařím mozek a doma pokračuji četbou, domácími úkoly nebo filmem (který se hodně špatně stahuje, neboť v Německu se nedá stáhnout bez rizika prakticky nic. Ani si nemůžu pořádně pouštět písničky na youtube:( ).

Moji spolužáci z kurzu jsou každý z jiného státu na světě. Jsme různorodá skupinka. Někdy se scházíme před, nebo po kurzu na kafíčko a "pokec". V uvozovkách proto, že naším dorozumívacím jazykem je právě němčina. O zábavu máme skutečně postaráno a všichni Němci okolo také. Bavím se někdy tím, že sleduji, jak oni sledují nás a nejspíš se královsky baví. Asi podobně, jako když čtete diktát po osmiletém dítěti. Pchá, za pár let budou koukat:) Ale momentálně je celkem dost těžké vyjádřit, co opravdu chci a co opravdu svými slovy myslím. I v češtině je přesnost předání informace dosti nízká. Právě nedávno vzniklo při kafíčku velké nedorozumění, když jsem se snažila v němčině vysvětlit, proč mi vadí americké "How are you?" a proč bych nechtěla v Americe žít. Osobně proti Americe nic nemám, dokonce bych jí i ráda navštívila - třeba i víckrát. Jen jsem zvyklá zmiňovat pro i proti..Moje kolegyně si danou informaci vzaly osobně. Prý, jestli mám raději svůj prostor bez lidí? Marně jsem pak zdůrazňovala, že Američané jsou freundlich a sehr nett, což na nich obdivuji. Jen to není vždy zcela upřímné. Zatímco v Čechách jsou na vás všichni upřímně protivní:D Vzniklo jisté nedorozumění, které jsem nebyla schopná přivést na pravou míru. Řeknu vám, zpotila jsem se jak už dlouho ne. Musím si příště dávat větší pozor. Když se mě teď Jana každé ráno ptá, jak se mám, tak se mi hned omlouvá, že je zkrátka zvyklá se ptát (žila 25 let v Americe). Moje ujištění, jak jsem ráda za zájem, moc nepomáhá. Trefila jsem citlivé místo.

Nyní navštěvuji už druhý kurz němčiny. To znamená, že jsem mezi novými lidmi a učí nás jiná učitelka. Od prosince mě čeká další změna.

Skupina z prvního kurzu. Úplně vpravo stojí Steffi - výborná učitelka! Vlevo, ta úplně schovaná osůbka, je Dora - Italka, která nám přinesla pravé Tiramisu, a která jen potvrzuje pověst dobrosrdečných Italů. Uprostřed v čepici postává Katerina - Řekyně milující kávu, teplo a přátelské prostředí. Jako jediná se mnou udržuje kontakt:) A taky si našla práci, čímž mi dává naději, že i já se mohu uplatnit. Jako zajímavost uvedu Andrého (uprostřed, usměvavý chlapík v proužkovaném svetru) - Brazilec, který jako svůj koníček vyrábí pivo. Jediné české pivo hodné jeho uznání je Plzeň. Zbytek...ehm, prý bída. Musela jsem zarývat nehty do židle. Holt Platan by asi ani nepil:) Ovšem o to překvapivější bylo zjištění, že v Brazílii mají výborné a silné pivo.// Fotku jsem si vypůjčila od Jimeny (přikrčená slečna) - Argentinka, přátelská a příjemně normální. Ráda si s ní povídám. Jen je škoda, že nemá moc času a bydlí celkem daleko od centra.

 Ondra si už zařídil svou kancelář ve škole. Tedy lépe řečeno své místo v kaceláří, kterou sdílí s dalšími studenty (pozn. svou kancelář má jen Drejka v Renu:). Sepisuje a čte články a připravuje svůj experiment. Někdy se také nějakého zúčastní, za což dostane finanční odměnu (8-10 €). I já jsem se již zúčastnila jednoho experimentu. 9 € za hodinu není špatná sazba a navíc sloužím vědě. Ideální spojení:) Musím také říct, že LMU (Ludwig-Maximilians-Universität), především přírodní vědy, má opravdu moc hezký komplex budov. Tam by se studovalo dobře každému. Nám určitě:) Každý čtvrtek večer docházíme do jedné z budov na němčinu. Ondra mě provedl vnitřkem, který připomínal spíše nějaké obchodní či IT centrum. Kanceláře mívají u sebe kuchyňku, kde najdete většinou 1-3 stroje na kávu (Němci zbožňují kávu, ale ne sypanou), někdy také občerstvení a v jedné kuchyňko-odpočívárně je k dispozici velká tiskárna s kopírkou. Já jsem vystudovala HTF, tudíž jsem z takového luxusu celkem paf:) Studenti VŠE jsou možná zvyklí, ale my z UK moc ne:)

Ondrovi se o víkedu poštěstilo zúčastnit se experimentu v magnetické rezonanci. Musel předtím ještě absolvovat trénink úkolů, které pak plnil v tunelu. Pro mě osobně by byl již zmíněný čas strávený v rezonanci doprovázený vysokým hlukem dost stresující. Natož ještě mačkat tlačítka, v rychlosti se rozhodovat (pokud možno bez chyb), soustředit se na obrazovku a v žádném případě nepohybovat jakkoli hlavou. Ondra je můj hrdina:)

Po hodině a půl strávené v rezonanci si mohl Ondra zkusit ovládat mašinu s jiným pokusným králíkem uvnitř.

Pro dnešek se loučím. Čekají mě domácí úkoly a mytí nádobí:). "Jak krásně by se žilo, kdyby se tak samo mylo." (Neznámý umělec, München, kolem roku 2010). Pro příště připravujeme zábavnou historku z kina, aktuální foto našeho hotelo-paneláku z dálky a vyprávění z kolaudace jednoho bytu v americkém stylu. Pokud dostanu odvahu, tak přidám i peprný trapas, který jsem nechtěně způsobila (aneb dejte Zuzce do ruky iPhone - pozn: sofistikovaný telefon, předmět uctívání v Německu i po celém světě, dotykový displej).

Každé ráno vstanu a potěším se výhledem

I přesto, že jsem zamilovaná do Prahy a jejích kopečků, tak začínám flirtovat s Mnichovem:) Řeknu to na rovinu (Mnichov je jedna velká rovina:), opravdu se mi tu líbí. Zvláště po ránu. Vstáváme s Ondrou povětšinou spolu. Vytáhneme žaluzie, a v tom momentu nás pozdraví široký výhled. Nalevo vidíme město, napravo hory.
Někdy večer si jen sednu k oknu, popíjím čaj a...je mi prostě hezky:)

Říjnové ráno s kostelem.

O kousek dále jsou hory ještě špičatější.

Podzim v Mnichově z našeho balkonu.

Trošku zamračenější ráno, ale krásné mraky.

Výhled s kostelem II., ovšem bez východu slunce.

Tuto fotografii jsem pořídila dnes odpoledne. Máme tu jasno:)

Tak jsem se pochlubila a snad vás i trošku nalákala na návštěvu:) Bohužel jsem nevyfotila zasněžený výhled, který upřímně byl snad nejhezčí. Brzy snad sepíšeme další článek o tom, jak se nám daří.
Mějte se;)

Mnichov na vahách

Některé věci jsem si na Mnichově zamilovala hned od začátku. Jako správná Češka jsem na něco hleděla s otevřenou pusou a také obdivem, že to opravdu jde (když se chce, a když jsou peníze). Vždy jsem z celého srdce milovala naši Českou republiku a nikdy se mi nechtělo žít jinde (mí přátelé potvrdí:).  Myslela jsem si, že budu pyšný Čech v cizí zemi. Jenže jak to tak bývá, jako první začnete vychvalovat plusy nového prostředí a tím vypichovat mínusy domoviny. Vnitřně jsem se stále bránila. Jenže když pak narazíte na stánek s dýněmi u silnice, který je bez prodavače, tak vaše české já popadne panika: "Co když někdo něco ukradne? Kde ten prodavač ksakru je? Asi se mrknu zblízka". Zblízka zjistíte, že krámek je bez prodavače. Pokud si chcete zakoupit dýni, tak podle ceníku vhodíte odpovídající množství mincí do automatu. Ano, opravdu se důvěřuje lidem, že to udělají, a že si dýni neodnesou domů bez zaplacení. Poté mi nezbylo než si přiznat, že v ČR by něco podobného nešlo uskutečnit. Zkuste si podobný krámek na vlastní náklady otevřít. Možná by to byl zajímavý experiment:)

Já mám období opěvování plusů Mnichova už za sebou. Naštěstí po nějaké době začnete vidět i velké plusy naší země. Zjistíte, že i jinde je to ne úplně v pořádku, ale pouze v jiné skrytější formě. Ale zpátky k věci:) Seznámím vás s nasbíraným seznamem takzvaných "plusů a mínusů Mnichova":)

PLUSY

• CYKLOSTEZKY. Na kole se po Mnichovu dostanete snad úplně všude. Tedy až na centrum, kde se pohnete sotva i pěšky. Skoro každý chodník je rozdělen na část pro kola a na část pro chodce. Osobně nikomu nedoporučuji se pohybovat v části pro kola:) Mnichované jsou již tak sžití s cykloprovozem, že by vás mohl někdo srazit. Zkrátka se moc nepočítá s tím, že by se v pruhu pro kola někdo pohyboval. My sami jsme vyrazili na kolech k Isaru (krásná řekla protékající Mnichovem).

Pohled na Isar z mostu.

Naše kola odpočívají:)

Průzračná voda. Skoro jsem se chtěla napít.

• AUTOBUSY. Tento bod zmíním pouze pro pobavení. Představte si, že autobusy se při vystupování pasažérů sklánějí k zemi, aby se jim lépe vystupovalo. V praxi to vypadá celkem zábavně. Autobus zastaví, nakloní se na pravou stranu, a když jsou všichni vystoupení a nastoupení, tak se opět vyrovná a pokračuje dál. Tento proces se opakuje na každé zastávce:)   
• DŮVĚRA. Jak jsme již zmínila v prvním odstavci, tak lidé si natolik důvěřují, že se dýně prodávají volně přímo u silnice. Stejně tak se zde prodávají i noviny. Po celém Mnichově jsou rozeseté stojany s novinami, kde si je můžete sami vzít. Stačí hodit do schránky odpovídající počet mincí. Nikdo vás nekontroluje, nikdo vás nebude chytat za ukradené noviny, a přesto to funguje! A co se kol týče, tak se často zamykají jen tak na řetěz, bez připnutí k něčemu pevnému. Shluky takových kol tu potkáte naprosto všude. Teď si uvědomuji, jak je smutné psát, jak je Mnichov bezpečný, a jak mě to vlastně udivuje. 
• OBCHODY a POTRAVINY. Po nedávno proběhlých kauzách v ČR týkajících složení a čerstvosti potravin, asi nikoho nepřekvapí, že jsme celkem paf z německé nabídky v obchodech. Nejsme zrovna při penězích, když nemám práci, a tak nakupujeme ty nejlevnější sýry a šunky. A zatím se mi ještě nestalo, aby mi sýr chutnal jako měkká guma, či šunka jako oslizlá slisovaná žába (pardon, některé šunky mi v ČR opravdu chutnají, ale rozhodně nepatří k těm nejlevnějším). A kdybyste viděli ty regály s kořením!! Často si vzpomenu na Míňu (Míňo opravdu by se ti tu líbilo nakupovat:). Každý menší krámek má dostatečnou nabídku domácích surovin i potravin. Pokaždé čerstvé pečivo a různé stojany s určitým tématem (např. italské těstoviny či šunka na milion způsobů). 
• Telegraficky: Bäckerei, obchody s čokoládou, pivo, Englischer Garten, Rathaus, vážná hudba v metru, veřejná doprava jezdící dlouho do noci, muzea a galerie v neděli za 1 €, levné volání, a jistě jsem zapomněla na mnoho dalších věcí.

MÍNUSY

• PAPÍROVÁNÍ. K tomuto mínusu máme pár hezkých historek, které krásně vystihnou vše:) Některé silné náznaky zazněly už v Ondrovo článku o hledání bydlení. Poté, co Ondra odevzdal složky se všemi dokumenty, musel ještě zařídit hodně papírů. Tudíž ho další vyřizování již přikleplého bytu zaměstnalo na dalších skoro 14 dní (a to ještě nemáme můj výpis o bezdlužnosti v Německu). To je jen malý úvod, přátelé:) Zbytek převypráví Ondra: Už jsem se zmínil o veselé zkušenosti s jistou zdravotní pojišťovnou, což navýšilo můj rozpočet o neveselých 90€/M. Mám s nimi ještě veselejší (neboť zadarmo)  papírovací historku. Při podpisu smlouvy jsem jim dal svoji fotku na průkaz pojištěnce. Po více než týdnu mi společně s tunou dalších papírů od nich přišla žádost, ať jim zašlu poštou svoji fotku na průkaz pojištěnce. Žádost jsem ignoroval. Po dalších dvou týdnech mi přišel samostatný dopis, kde stálo jen, že děkují za moji fotku a že průkaz zašlou záhy. Asi ochrana německých lesů ve stylu Holmana (čím víc se kácí, tím víc se vysází). Mimochodem, průkaz po dalším týdnu nikde. Podobně pobaven jsem byl procesem registrace na LMU (škole). Nechtěli mě zaregistrovat, protože neměli potvrzení, že jsem dokončil Mgr. studium na VŠE. Na VŠE mi dali standardní potvrzení, které se však LMU nelíbilo, tak mi dali seznam náležitostí, co má takové správné potvrzení obsahovat. To, které jsem jim dal, je sice v podstatě obsahovalo, ale budiž, napsal jsem žádost na VŠE. Tam mi řekli, že mi nic nenapíší, protože na to nemají formulář a nic jiného nesmí z právních důvodů vydávat. Ok.. Tak jsem jel ráno do Prahy, vyzvedl originál diplomu a za dvě hodiny zas jel zpět do Mnichova. Celý den a 80€ fuč. Diplom jsem triumfálně donesl do International Office LMU. Paní se mě po mém pozdravu zeptala, zda nemluvím německy, že anglicky moc neumí. International Office, ok, mluvili jsme německo-anglicky.. Vzala si kopii diplomu, ale usmála se, že mě zaregistrovat nemůže, že mi nejdřív musí vystavit dopis o přijetí, který mi přijde za pár dnů poštou, a ten jim tam do stejné kanceláře zas musím donést a pak si mohou převzít i zbytek dokumentů a zaregistrovat mě. Tak zatím musím nadále navštěvovat menzu na cizí kartičky..
• KOŠE a RECYKLACE. O Německu jsem často slýchávala jako o národu tzv. zeleném. Podobně jako o Rakousku. A tak jsem očekávala koš na každém kroku a kontejnery všeho druhu. Místo toho je celkem problém, když v centru města dojíte banán a potřebujete vyhodit slupku. Nejúčinnější je hledat nejbližší zastávku. Ale upřímně? Kdo má čas při cestě do školy či do práce řešit, kam vyhodit slupku. Nejspíš právě proto není výjimkou povalující se odpadky a zoufale přeplněné koše. Dobře, ještě bych dokázala pochopit, že Mnichované jsou zvyklí si odpadky nosit domů, nebo že znají všechny koše v blízkosti, a tak si mohou cestu lépe naplánovat:) Ale když už i na Oktoberfestu jsem celkem dlouhou dobu nemohla najít koš, abych vyhodila obal od sušenky, tak postrádám pochopení. Největší pivní akce celého roku (naznačuji množství kelímků) a koše nikde? Možná chyba v Matrixu:)) Třídící kontejnery sem tam potkáte, pravda. Ale většinou jen na papír a tři! barvy skla, kdežto my chtěli vyhodit plast. Nakonec jsme našli i jeden kontejner na plasty.
• CENY. Pro nás Čechy je celkem těžké zvyknout si na německé ceny, natož v eurech. Už máme seznam, kam zapisujeme věci, které budeme nakupovat doma. Ono se ani není zdejším cenám co divit, Mnichov je ekonomicky nejsilnější město v Německu. Lidé se tu mají dobře. Chvíli asi potrvá, než se budeme mít dobře my, ale ten den určitě nastane:-)
• Davy lidí v centru, odporné záchody v metru, ukrutně drahá veřejná doprava, v neděli se nepracuje, banky zavírají ve 4.

Abychom nekončili negativisticky...

Na území bavorských koz aneb proč jsme nejódlovali

Konečně se nám naskytla příležitost jet na hory. Už se na ně nemusíme dívat „jen“ z balkonu – huráá! Zkontrolovali jsme si zásoby do hor a rozhodli jsme se jet i bez mých pohor a nepromokavé bundy. Prostě se nabalím mikinami. Nejsem přece z cukru! Představovali jsme si, že nás čekají plískanice, zima a možná i sníh. Stydíme se, fakt jsme to neodhadli:) Nicméně, Ondra mě přihlásil ke studentské skupině z jeho školy, která organizuje nejen tento výlet, ale například i jízdu na kolech po Mnichově apod. 

Vlaky jsou v Německu opravdu ukrutně drahé. Takže až budete nadávat na ČD, tak se štípněte do prstu, protože si jezdíte po ČR opravdu levně. O to víc jsem byla vděčná, že jsem cestu platit nemusela. Vlak, vypadající podobně jako náš Elefant,  nás dovezl z hlavního mnichovského nádraží až do malebné vesničko-ničeho uprostřed kopců. Cesta trvala pouhou hodinu a čtvrt. JENOM?! Tak málo a jsme v horách? Zaplesá i jiné srdéčko než jen to naše?:)

Cesta mohla započít. Plní energie jsme vyrazili pokořit vrcholek hory Wendelstein (1838m). Vyhlídka kolem působila optimisticky. Žádné přehnaně vysoké vrcholy. Spadl mi kámen ze srdce, že neumřu po cestě na mizernou fyzičku. Asi po deseti minutách jsme začali proklínat svou skautskou vlastnost „být vždy připraven“. Abyste rozuměli, navlékli jsme se do jednoho termo trika, dvou mikin a jedné bundy. Ještě jsem tomu všemu nasadila třešničku, když jsem si pod kalhoty oblékla termo kalhoty. Zkrátka jsem byla chodící termo, přímo připravená do nepříznivých podmínek, brouzdat se mračny, vodou a bahnem. Místo toho jsem se brouzdala ve vlastním potu s nabouchaným batohem na zádech. Slunko pálilo jako o život. Netolerantně a sobecky. To, že jsem já sama sobecká, jsem pochopila při setkání s lamou. Ne, nebyli jsme v zoologické zahradě, a ano, lama si pobíhala po horách. Kdo by taky nečekal lamu v Bavorských Alpách?:) Přišlo mi ji trošku líto, protože její srst nebyla určitě termo.  

Pobavení ze setkání s lamou jsme pokračovali doprovázeni vysokou teplotou. Ještě pořád jsme se tvářili optimisticky. Zvláště Ondra se Steffenem, kteří se snažili pantomimicky předvést svůj postoj k nápisu na tabuli (viz foto). Všimněte si, slunce stále svítí. Všichni jsme se svlékli do triček (někteří i tílek) a pár slečen se dokonce mazalo opalovacím krémem, který jsem si já tedy nevzala (skautské já selhalo). Takže příště opalovací krém, sandály, fén a dokonce i kniha „Game of Thrones“ by se mohla hodit. 

Cesta stále stoupala vzhůru, a tak jsme si udělali malou přestávku v takové roztomilé, typicky bavorské hospůdce. Paní v dirdnlu nás s úsměvem obsluhovala, my popíjeli pivo, nasávali slunce a všemožně komunikovali v cizím jazyce. Vedoucí naší výpravy, kterého jsem zapomněla zmínit, čemuž nemůžu uvěřit, nám vyprávěl zajímavé zážitky z cest. Byl ztělesním horala žijícího jen a jen v horách. Prý pravidelně vede výpravy do Nepálu. Získala jsem z něj pocit, že by asi v nížině umřel stezkem a nedej bože, aby byl nucen žít v Nizozemsku. Horami žil. A taky si mě získal na začátku cesty, když nám "zadarmo" rozdal Marsky a jablečné limonády:) No, tak končím s opěvováním. Posilněni pivem jsme stoupali po pěšině - kam jinam než vzhůru. Vrchol byl stále v nedohlednu. Alespoň, že slunko konečně přestalo svítit. Z pěšiny se stalo spíše kameniště. Úhel stoupání se zvětšil, vzduch začal řídnout (to trošku přeháním, dramatizuji:) a já si oblékala první mikinu.

Vysoko nad námi se otevřel pohled na cíl cesty. Příroda divočela čím dál tím víc a nadšení stoupalo. Nemluvě o mé dýchací frekvenci.  V tu chvíli mi bylo všechno úplně jedno. Šťastná z okolní přírody jsem se vybičovala neumřít na mizernou fyzičku. Pohledy dolů na svět byly opravdu překrásné. Inu posuďte sami.

Nejspíš jsme se vybavili do hor nakonec správně. Vrcholky hor zahalily mraky, vítr šlehal studeně. Bylo jasné, že teď už jsme opravdu na horském území (mimochodem pocit k nezaplacení). Vedoucí skupiny nás nabádá, abychom se drželi pohromadě, nebo se ztratíme v mracích, které by mohly neohlášeně padnout na celou krajinu. Kdo zná Krkonoše, pro toho to není nic neobvyklého. Vnitřně se snažím vyburcovat k lepšímu a lepšímu výkonu. Bojím se, že mi ostatní utečou a já se ztratím. Vím, že stále létám někde v oblacích, ale čeho je moc, toho je moc:) Okolí už se moc nezelená. Obklopuje nás hlavně kamení, skály, tu a tam stromy. Před rozhodujícím výstupem na vysokou skálu potkáváme chatu. Vedoucí výpravy nám vypráví, že zde pár let žil. Všichni napjatě nasloucháme a úctyhodně vzhlížíme ke skále, která se tyčí nad střechou chaty. Zahlédla jsem nahoře malý kostelík a kříž, který za okamžik pohltila mlha (vedoucí se tam prý oženil). Skála jakoby splývala s mračnem. Možná kvůli mrholení, možná kvůli pokoře k masivu, jsme sklonili hlavy, zachumlali se do kapucí a vyrazili beze slov na konečný výstup. Moc pěkné!! Nemlčeli jsme moc dlouho. Tedy pouze ti, kteří byli oněmělí úžasem (čili nemohli dýchat, natož mluvit). Doslova jsme se dotkli mraků. Hurá, máme co vyprávět vnoučatům:) 

Zajímalo by vás, co jsme nahoře viděli a zažili? Jestli jsme se vyfotili u kříže a objímali se nadšením z pokoření vrcholu? Zdalipak jsme dokázali najít síly k sestupu dolů? Ale kdeže! Zalezli jsme si do útulné hospůdky, dali si pořádné jídlo, pivo a dolů jsme sjeli lanovkou. Žádná romantika. Je mi líto, jestli jsme vás zklamali:) I když je tedy pravda, že jsme dělali společné vrcholové foto. Vedoucí výpravy se nás snažil vyfotit v bílém, mokrém oparu. Prý máme jódlovat! Tak jsme to zkusili, ale první jódlovací slabika nám zatuhla na rtech. Ani nevím, jestli vyšel ven nějaký zvuk, ale každopádně máme společnou fotku, s pusou nejspíš otevřenou do O!

                                          

Odměna po výstupu. Typický bavorský oběd.

P.S. Málem se nám podařilo vidět pravou bavorskou kozu (tedy doufám, že to nebyla lama). Avšak zrak nás zradil. Prý tam opravdu byla!!! Někteří z nás ji viděli!

Úvodní slova o prvních krůččích

Ráda bych uvítala všechny nějakým pěkným úvodem do našeho života v Mnichově, který se zatím skládá ze zařizování, úklidu, vybalování a seznamování s okolím. Nic velkého se nekoná:) Tedy až na dnešní výlet do hor, ke kterému připravujeme samostatný článek. Přece jen si zaslouží víc prostoru. Pokud vás zajímá, jak probíhaly naše první dny, tak vás srdečně zvu k dalšímu čtení:

Začínám opět věřit na zázraky. Po vyčerpávajícím boji o bydlení, se zbývalo „JEN“ sbalit na tři roky. Moje očekávání bylo všelijaké. Víte, čekala jsem nějakou díru, kde se bude dát žít, ale byla jsem překvapená, že naše bydlení je celkem příjemné místo s velkým balkonem a krásným výhledem na hory. Co mě ale ještě více šokovalo, byl přístup majitele. Vše opravil, staré vyměnil za nové a ještě nám tu nechal drobnosti, které by nám do začátku mohly chybět. Zum Beispiel: koupací sůl, trochu jaru na nádobí, mýdlo na umytí rukou a šampaňské v lednici. Jen tak mimochodem, kdo přijede jako první na návštěvu, s námi toto šampaňské vypije;) Pokračujme dále: Vše s námi podrobně prošel a poté nám poradil i pomohl s vyřizováním internetu a nahlášením pobytu. Odvezl nás vlastním autem přímo k úřadu, kde budeme vyřizovat  Anmeldung (nahlášení), prý by jsme ho těžko hledali (no dobře, byl vzdálený asi 200m od metra). Večer nám ještě napsal smsku, jestli jsme zapojili internet, a zda jsme spokojení. Dala jsem panu majiteli novou přezdívku „pomocník“, protože se ujal dvou nebohých duší, které nikdo nechtěl ubytovat. Teď přemýšlíme, co mu dát za odměnu, ale napadá nás jen Becherovka. Máte někdo lepší tip? Alkohol je přeci jen poněkud nudná odměna.

Jestli jste už někdy stěhovali, tak jistě víte, co tento proces obnáší. Zabalit milion věcí a těch samých milion věcí poté zase vybalit na jiném místě. Ráda se s vámi podělím o zážitek při vybalování, kdy jsem se potkala s rýží!!! Výsledek si můžete prohlédnout na fotografii, která zachycuje onen nešťastný okamžik. Při celovečerním vybalování vás něco takového může jen rozesmát, nebo rozbrečet. My se smáli:) Popelka měla alespoň co na práci. 

Další fotografie zachycují počáteční stav našeho bytu. Hromada věcí, hromada bordelu a hromada práce. Již nyní vypadá naše bydlení o mnoho lépe. Máme tu čisto, uklizeno a voňavo;) 

Chtěli jsme si od všech povinností trošku oddechnout, a tak jsme využili příležitosti navštívit slavnosti piva. Ano, Oktoberfest! Ráda vám nabídnu můj stoprocentně zaujatý názor. Pokud si chcete prohlédnout hromadu opilých lidí v Dirndlech a Lederhosen (někteří se doslova válejí na zemi, aby vyspali opici), koupit si předražené pivo a mačkat se mezi hromadou (příšernou hromadou) lidí, tak neváhejte a objednejte si na příští rok místo ve stanu. Milovníky Oktoberfestu jsem nejspíš pobouřila, ale já bohužel musím říct, že moje zkušenost je přesně taková. 

Příští rok půjdeme určitě znovu, protože jsme nakonec nestihli obří horskou dráhu, která vypadala jako z mé oblíbené hry RollerCoaster Tycoon. A taky uvažuji o koupi Dirndlu. Přece jen bych měla svůj zaujatý postoj zvážit a dát Oktoberfestu jistou šanci. Proniknout do bavorských tradic nebude nejspíš nic lehkého, ale klidně kvůli této misi vypiji pár piv:) Mimochodem dobrá zpráva pro pány: v časech Okroberfestu se celé město hemží sličnými dívkami i ženami v hezkých, pestrobarevných šatech s velkými výstřihy (již zmíněné Dirdly). 

                                    Zdroj: http://www.dooyoo.de/kleidung/c-a-dirndl/

Náš fotografický pohled na Oktoberfest.

Samý okraj Oktoberfestu, kde odpočívalo i "odpočívalo" mnoho lidí...

Kolotoč se vznášel až do velkých výšin, kde jste nejspíš mohli spatřit celý Mnichov i s Oktoberfestem v jeho srdci.

Krámky, kolotoče a lidé..Pivo se nám bohužel nepodařilo zachytit z jednoho prostého důvodu. Bylo na nás moc drahé. Počkáme si na něj až do stanu příští rok. Pokud se nám tam tedy podaří dostat, protože místa je nutné rezervovat dostatečně dopředu. 

Bydlení v Mnichově

Sehnat bydlení v Mnichově není jednoduché. Začněte hledat včas. Dobře, tohle jsme slyšeli ze všech stran. Četli jsme různé strašidelné zkazky. Psali to na stránkách školy. Ale tak hrozné to být přeci nemůže, vždyť v Praze to také není jednoduché a vždy se nám podařilo něco najít. Jak jsme později zjistili, brali jsme to pořád dosti na lehkou váhu:-) Doufám, že trochu obsáhlejší vylíčení našich zkušenosti pomůže budoucím krajanům stěhujícím se do bavorské metropole. A že pro ostatní bude zajímavým počtením, které jim třeba ukáže, jak dobře se bydlí v ČR:-)

Že potřebujeme (já, Zuzka a králík Apollo) v Mnichově od října 2012 někde bydlet jsme věděli od poloviny března. Tu a tam jsme se podívali na nějaké německé inzertní stránky, ale měli jsme i jiné věci na práci, tak skutečně jen sporadicky. Opravdu naplno jsme se do toho pustili ale až na začátku září po státnicích. Konečně, 13.9. jsem se vydal hledat přímo do Mnichova. (Naštěstí mě u sebe nechali bydlet můj kamarád Steffen a jeho přítelkyně Tanja - tisíceré díky!) To jsme teprve zjistili, jak zajímavý je zde bytový trh. Resp. že se možná jedná až o ukázku "market failure".

Skutečně bych od kapitalistického západního Německa nečekal situaci, že poptávka po nějakém statku mnohonásobně převyšuje nabídku. Zjevně, v Mnichově chce žít každý, ale ač se prý stále staví nové byty, je jich žalostně málo. Sehnat něco ucházejícího (pro nás = cokoli v rozumném dosahu metra (4.Ring), pod 800 € vč. popl., t.j. většina stipendia) trvá lidem týdny i mnoho měsíců. A to jsem slyšel i od lidí z BMW či Sparkasse. Na jeden slušný byt bývá běžně přes 50 zájemců. Ceny jsou hnány do značných výšek. Pro srovnání, v Praze je průměrná cena pronájmu prý 7,8 €/m2/měsíc (k 22.09. 2012, kurz Eura osciluje touto dobou kolem 25 Kč). V Německu má Mnichov jasně navrch:

Zdroj už nemůžu najít, ale dle množství inzerátů, které jsem za tu dobu prošel, je celkem zastaralý. Je třeba počítat s cenou spíše kolem 13, u garsonek i více než 15 €/m2/měsíc, v centru klidně přes 20. To jsou samozřejmě netto ceny, Kaltmiete. Když předběhnu, my nakonec bydlíme za 15,5 Warm (s poplatky).

Přetlak poptávky také umožňuje pronajímatelům klást zvláštní nároky na uchazeče. Ideální nájemník musí být dobře zajištěný, což se dokládá výpisem o bezdlužnosti (SCHUFA), výpisy z účtů, doklady o zaměstnání a výplatách několik měsíců nazpět, podepsanou zárukou rodičů apod. Pochopitelně je nekuřák, nemá žádné domácí zvíře, nehraje na hudební nástroje. A hlavně je sám. Mnichovu se někdy říká "city of singles"; mám podezření že právě kvůli tomuto tlaku. Lidé běžně bydlí sami v 2+1. Pokud člověk hledá jen spolubydlení (WG, Wohngemeinschaft), musí být navíc hrozně fajn, přátelský a společenský:-) Dvě osoby v jednom pokoji na WG jsou zřejmě také raritou.

Díky Steffenovi jsem byl vybaven těmito informacemi a snažil jsem se na výpravu (vpravdě "quest") do Mnichova řádně vyzbrojit. Připravil jsem si 15 balíčků dokumentů, které se odevzdávají při prohlídkách bytů. Balíček zahrnoval kopie dokladů (pas, občanka), potvrzení o výši stipendia od školy, výpisy z mých účtů orazítkované v bance (bohužel jen česky, příště bych to zařizoval na oné spešl pobočce, kde to mohou vystavit německy/anglicky), podepsané reference od tří posledních lidí, u kterých jsme bydleli (v angličtině, jak jsme byli úžasní nájemnící/spolubydlící) a velkou barevnou fotkou na cover letteru. Ten sloužil v pozměněné verzi i jako standardní odpověď na inzeráty a prošel četným vypipláváním s pomocí hlavně Steffena a jeho přítelkyně Tanjy, zkušených to hledačů! Stručně a výstižně, cca 200 slov. Pár řádků o nás, věk, vzdělání, zaměstnání, účel pobytu, dvě záliby, že nekouříme, máme dost peněz, máme všechny potřebné dokumenty, odkazy na dvě naše fotky (přes tinypic.com) a co asi tak hledáme. Německé telefonní číslo (naštěstí mi také zajistil dopředu Steffen). Vše vyladěné nejdříve v angličtině a pak přeložené do němčiny (děkuji své sestře a Tanje!). Ne všichni uchazeči jsou takto vyzbrojeni, což nám poskytovalo nezanedbatelnou výhodu.

Samotné hledání pak probíhalo takto: Nejprve vyvěsit inzerát v němčině na hlavní německé inzertní servery a v češtině, angličtině i němčině (aby ho mohli lidé přeposílat známým) na výborných stránkách Čechoslováků v Mnichově www.mnichov.de. Tam také najdete seznam inzertních serverů a jiné užitečné informace o bydlení. Poslat německý inzerát na dva mailing listy (adresy na požádání zašlu(ohavlicek zavinac gmail tecka com)). Na inzertních serverech si objednat emailem informace o nových nabídkách, na ostatních často kontrolovat, co je nové. Zajímavost: jeden poměrně zapadlý server obsahoval informace o počtu zobrazení nabídkových inzerátů: 5 hodin po zveřejnění jednoho takového přes 600 zobrazení, to už je nejspíše pozdě. Co teprve na těch hlavních jako ImmobilienScout24.de. Inzeráty bylo třeba proředit o docela četné nabídky agentur požadujících provizi (2,38 měsíčního nájmu, takže třeba 40.000 Kč!). Kde byl telefon, samozřejmě hned volat. Je potřeba říct, že německy umím jen základně, takže to bylo často docela zajímavé: "Ja, ja, ein bisschen, můžete mi to prosím poslat na mail?":-)). Bohužel "použitelných" inzerátů přibývalo jen pár denně. Údajně dobrým zdrojem nabídek jsou místní noviny. Obvykle je lze koupit večer předem (kolem 8h) na hlavním nádraží (stánky nahoře a "pochodboví" prodejci dole), čímž se získá lehká výhoda. Nabídkou v novinách jsem byl ovšem také dost zklamán. V největší páteční příloze Süddeutsche Zeitung bylo jen půl stránky inzerátů, z čehož za zavolání stály tři. Něco málo v ostatních novinách: Merkur, Abendzeitung. Pozor, Kurz&Fündig už neexistuje. Inzeráty (větš. poptávkové) se tu umisťují také na nástěnky škol, na lampy.. V potravinách jsem viděl jeden krásně vyvedený jako červený domeček s textem v otvíracích okénkách. Nejúčinnější zdroj je ale samozřejmě osobní známost. Tomu jsem se snažil pomoci socializací s německými kamarády Steffena v hospodě a s místními Čechy - samozřejmě také v hospodě, s Plzní, utopenci a přenosem Sparta-Plzeň. Naskytly se mi tak nějaké sice dočasné a dosti suboptimální možnosti, ale jako pojistka užitečné. Abych nepřeháněl, vlastně byla jen jedna. Naskytla se i jedna velmi dobrá nabídka, kde jsem byl druhý známý dané osoby v pořadí, což však byla příliš vzdálená pozice, protože nabídka k bydlení se tu neodmítá:-).

Ačkoli jsem němel přehnaně vysoká očekávání, stejně jsem byl nepříjemně překvapen, jak málo lidí mi vůbec odpovědělo na inzeráty, maily a SMS (když se nedalo dovolat). Prý to tu chce prostě přijít na pár desítek prohlídek a jedna nakonec vyjde. Ale dny ubíhaly a já nebyl na žádné vůbec zván! Nejčastější odpovědí bylo (v té mizivé menšině případů, kdy vůbec někdo odpověděl), že už je na prohlídku pozváno příliš mnoho lidí (chvíli po zveřejnění inzerátu). Druhé nejoblíbenější odmítnutí znělo tak, že ani 45m byt není vhodný pro dvě osoby. Cože, aha, vy jste dva? Bylo mi z mnoha stran razeno přítelkyni zamlčovat, že se to naprosto běžně dělá, ale jsem hrozný Mirek Dušín, navíc byla zmíněná ve všech referencích, cover letteru, fotkách, tak jsem se k mé lepší polovičce otevřeně hlásil:-). První telefonát s nabídkou prohlídky jsem dostal po několika dnech full-time nasazení. Navíc snad první člověk co uměl trochu anglicky. Vyrazil jsem metrem skoro na konečnou, přestoupil na bus a po 10 minutách vystoupil před obrovskou 18patrovou budovou. Šlo o bývalý olympijský hotel, taková králíkárna:

Na prohlídce jsme byli tři, prý poslední z dávky 38 lidí. Psychologický "recency effect" tak hrál v můj prospěch!:-) Majitel byl hrozně sympatický Polák. Ukázal nám nejdříve suterén "hotelu", garáže, prádelnu, saunu, venkovní bazén! Pokoj vypadal poměrně slušně, ačkoli nebyl úplně největší. Trochu mi připomínal časy na koleji Kajetánka 2 (podobně minimální kuchyňka, ale zato balkón!). Na Kajce se ovšem neplatí za pokoj 14.000 Kč. S majitelem jsem si příjemně popovídal anglicko-německy, dal jsem mu složku, náš cover letter už měl vytištěný, včetně jedné z fotek v odkazu, kde jsme s batohy na zádech na Zakarpatí. Někteří(:-) říkali, že dle té fotky nás budou všichni považovat za vágusy, ale nakonec možná měla jistý efekt.. Ptal se mě, jestli děláme hiking, jak se mi líbí okolní příroda, co říkám na blízkost hor, že on je z toho nadšený. Prý se ozve za několik dnů.

Během těch dnů se moc nedělo. Naše inzeráty možná už zapadly pod lavinou desítek a stovek jiných. Na internetu a v novinách pusto. Z Mnichova.de jedna nabídka na byt v Landshutu (60 km od Mnichova). Zařídil jsem si alespoň účet v bance (Stadtsparkasse München). Účet se tu hodí mít na všechno, včetně možnosti zaplatit kauci a první nájem při podpisu smlouvy. Ale pro zřízení účtu je potřeba mít adresu v Německu, ouha. Naštěstí Steffen souhlasil, že můžu nalepit jmenovku na jeho schránku na dobu, než mi přijde karta a PIN. Také vzali moje potvrzení o stipendiu jako doklad pro studentský účet. Ale i placený je tu pořád levnější než třeba v ČR u ČSas. Podobné to bylo se zdravotní pojišťovnou (Siemens-Betriebskrankenkasse), ta vyžaduje adresu, účet a normální potvrzení o studiu. (Update: Potvrzení o studiu bylo nakonec k ničemu, protože ačkoli mi možnost mít studentský tarif potvrdil telefonista i slečna při podpisu, pak mi přišili plný tarif, tedy 150 místo 65 €, což mě tuze nepotěšilo! Po zavolání řekli, že mi to oba jejich zaměstnanci řekli špatně, že PhD není student. Tak nevím, zda se nevrátit k českému pojištění v kombinaci s cestovním.Update 2 (2015): Po více než roce mi přišel dopis, že zjistili, že mám stipendium (což jsem jim jistě řekl na začátku), které se počítá jako normální příjem, a že mám platit na základě stipendia 260 €/měsíc a doplatit asi 1700 € zpětně! Po měsících dohadování jsem to zpětně platit nemusel, ale do budoucna ano, než vše vyřešila naše svatba a rodinné pojištění, ve kterém se moje stipendium záhadně jako příjem nepočítá - ověřeno mnoha dotazy, tak snad to tak fakt je.) Vše samozřejmě vyžaduje německý telefon, což je drobnost (pokud nechcete paušál; a aktivace SIM se dělá nejčastěji přes net a trvá až 24h, tak pozor na to). Ačkoli mi telefonisti vnucovali zřízení účtu i pojištění po internetu (asi aby ušetřili), raději jsem vše zařizoval osobně, stejně bych musel běhat na poštu ověřit si identitu. Pro potvrzení o studiu jsem si musel zajet osobně a čekat tři hodiny, než se studijní oddělení vrátilo z nějaké schůze, co se zrovna protáhla. Potvrzení mi prý neposlali automaticky poštou, protože jejich mezinárodní kancelář neakceptuje potvrzení VŠE, že jsem tam dokončil studium. Osobně mi ho ale dali. A prý jim volal Andreas - onen polský majitel hotelového pokoje - aby si mě ověřil.

Skutečně, ozval se mi, že nás vybral mezi dva až tři finalisty a že si se mnou chce dát ještě kafe. Na setkání jsem si připravil seznam pro něj potenciálně důležitých informací, proč jsme dobří nájemnící:-)

1. Peníze (stipendium, Zuzky zaměstnání, úspory na účtech, potenciální garance rodičů) 
2. Důvěryhodnost (mé slovo:), tři reference, jsme skauti!) 
3. Stabilita (po 6 letech se nechystáme rozejít, byt se nám líbí (plus další důvody proč) a slibujeme, že tam budeme minimálně rok, ale spíš víc)

Sám se chystal ptát na podobné věci, tak ho to zjevně potěšilo. Jen peníze pro něj nejsou důležité; spíše, jak hodně daný uchazeč ten byt potřebuje. Narazil jsem na dalšího Mirka Dušína! Vylíčil jsem, jak špatně se shnání cokoli pro pár, natož třeba s králíkem. Jemu naopak přišel Apollo super:-) Ale konkurencí byla nějaká dívka myslím z Iránu, která také nemá zrovna moc úspěch s hledáním a zoufale potřebuje něco dosti rychle. Vypadal, že má opravdu silné dilema, které se snažil rozřešovat dalšími otázkami (fakt nemáte jiné nabídky? umíš opravit vodu v kuchyni?). Tak se prý ozve do pár dnů, až to probere ještě se svými známými. No, viděl jsem to tak na 40% šanci.

Zatím jsem dál hledal, nabídek bylo prachmizerně malé množství, začínal jsem vidět situaci krapet černě. Nemůžu přeci squatovat u svých přátel napořád. Šel jsem se podívat na další prohlídku, 34m pokoj na relativně dobré lokaci za přijatelnou cenu. Prohlídky byly vypsány na dva po sobě jdoucí dny. Už ve dvoře jsem si všiml, že je podezřelé množství lidí jdoucích stejným směrem. Na schodech jsem se střetl s několika odcházejícími lidmi. Prý je tam teď asi 60 lidí. Blokovali chodbu, posedávali na schodech a vyplňovali nějaké papíry. Podařilo se mi dostat k blízkosti dveří a nahlédnout do 34 čtverečních metrů plně obsazených lidmi. To se asi opakovalo i další den. Chvíli jsem zíral, pak jsem se začal smát:-) Nebozí čekající na mě koukali trochu zvláštně, když jsem si to ještě fotil. Na fotkách to bohužel tak nevynikne:

Šel jsem trochu zklamaně, zato upřímně pobaveně domů. Další den jsem lehce nervózně čekal na finální verdikt Andrease. Říkal jsem si, co asi tak budu dělat, když nám byt nedá. Protože příběhy mají mít dobrý konec, nakonec jsem dostal telefonát, ve kterém mi Andreas oznámil, že byt dá nám! Asi si dokážete představit mou radost. Rozhodně byla větší, než když jsem před třemi týdny dokončil VŠE. Přišlo mi to skoro neuvěřitelné - získat v tomhle městě hned první a jediný byt, kde jsem byl na prohlídce. Tak přece jen law of attraction (http://www.freethoughtpedia.com/wiki/The_Secret) zabral, Vesmír se spojil v náš prospěch! Na ostatní se holt vykašlal, asi si úspěch málo vizualizovali. Z Prahy však máme jednu neblahou zkušenost, kdy nám také byl přislíben pěkný pokoj, a když jsme tam pak přijeli s batohy, už tam bydlel někdo jiný a divně na nás koukal. Dokud v ruce nemám smlouvu a klíče, není vyhráno.

Kvůli byrokracii jsem musel v Mnichově zůstat ještě celý týden. Potřeboval jsem zařídit výpis o bezdlužnosti od SCHUFA, což je soukromá firma sledující finance snad všech Němců. Výpis stojí "pouhých" 18.5 € a vyžaduje pochopitelně německý účet a doklad o adrese. Po obvolávání jsem zjistil, že se dá získat v pobočce EasyCredit i na českou adresu (doloženo občankou). To šlo v pohodě. Po cestě jsem se ještě upsal Lékařům bez hranic. Měl jsem dobrou náladu a příjemně se s nimi povídalo. Pak ještě čekání, než Andreas provede nějaké restaurační úpravy v bytě, připraví smlouvu a ozve se. Musel jsem na něj krapet tlačit, abych se vůbec stihl dostat ještě do Čech, lístky na bus už byly skoro na celý další týden vybrané. Veselá situace ještě nastala, když jsem zjistil, že z dvou dávek peněz, které jsem předchozí týden převedl z českého na nový německý účet, dorazila jen ta první, druhá byla z neznámého důvodu odmítnuta. Za dva dny jsem musel složit kauci 1370 € a na účtu jsem měl jen 980. Zadal jsem transakci znovu, ale bylo už po 15. hodině, takže se nestihla vypořádat včas. V bance jsem tedy vybral celý německý účet a chybějících 400 jsem se snažil vybrat ze svého českého účtu i za cenu poplatku 125 Kč. Ouha, limit je 200. Naštěstí jen na jeden výběr, nikoli na den, tak jsem vybral dalších 200 (a zaplatil další poplatek 125 Kč). Se slušnou hromádkou bankovek jsem nervozně docestoval až k Andreasovi. Podepsali jsme spolu smlouvu, až na předávací protokol, proto mi ještě nechtěl dát klíče.. Skočili jsme pak spolu do jeho banky, kde mu odirndlovaný personál řekl, že kauční účet otevřít nemůžou, protože nemá sjednanou schůzku a dnes už nemají volné termíny. Rozčílil se, že mu předtím řekli, že schůzka není potřeba. Domluvili mu schůzku za 15 minut na pobočce kilometr daleko. Jeho Audina to naštěstí stihla a já mohl poté odjet zpět do vlasti. Balení, stěhování atd. je kapitola sama pro sebe. Za týden jsme přijeli se Zuzkou zpět, do-podepsala se na smlouvu, sepsali jsme většinu předávacího protokolu. Byl svátek sjednocení Německa, takže jsme museli počkat na další den, kdy ještě Hausmeisterové zapsali do protokolu stav elektřiny. Tím bylo vyřízeno a klíče konečně spadly do našich dlaní. Následovalo ještě něco málo zařizování, nahlašování v budově, na úřadu, smlouva na elektřinu a internet, ale Andreas je vážně nejúžasnější landlord. Se vším poradil, někam nás dokonce zavezl autem. Dokonce nám dal lahev šampaňského na oslavu. Tak tedy na náš nový byt!

München mag Dich

Hlásíme se aus München!
Nejprve vysvětlíme všudypřítomný slogan, který se vyskytne nejen v názvu blogu, ale také na fotografii (nalezněte kolikrát?:))
"München mag dich"  vystihuje výborně atmosféru celého města. Také proto se stal oficiálním sloganem všech Mnichovanů. Za ty se ode dneška považujeme i my, i když jen dočasně:) Přihlásili jsme se totiž k pobytu na naší nové adrese Drygalski-Allee 118 App 928, München 81477, Deutschland. Další podrobnější zprávy čekejte brzy.

P.S. Za námi svítí největší festival na světě: Oktoberfest.