Skandální odhalení - Romeo není muž, ale naivní Julie mu to stejně uvěřila

18.2. - významné datum ze dvou nám důležitých důvodů. Prvním z nich je můj první den v práci a ten druhý znamená také poprvé, a to v Bavorské státní opeře (Bayerische Staatoper). Dostala jsem od Ondry krásný dárek k Vánocům - lístky do opery. Juchala jsem radostí, protože operu mám moc ráda a kulturní vyžití si zatím nemůžeme moc dovolit. Musela jsem si sice počkat skoro dva měsíce, ale já se ráda těším:) Zvláště na tak romantické téma jako Romeo a Julie, neboli přesný název "I Capuleti e i Montecchi" od Vincenza Belliniho. Autor byl pro nás nový a já jsem se těšila na zcela jiný zážitek, neboť tato opera slibovala svěží moderní pojetí. Nelze konstatovat nic jiného, než že dostále svému příslibu:))

Jedna z velmi tklivých a niterných scén.

Pohled na Bayerische Staatoper.

Oba jsme se vymodili, nazdobili a slavnostně vykročili smětem Odeonsplatz. Moje mamka by mi asi nabančila, kdyby tušila, že jsem se v mrazu vydala v šatech a ve střevíčkách. Chtěla jsem se zkrátka cítit nóbl. A také se mi pak mnohem lépe v myšlenkách ponořovalo do minulosti, kdy představení bylo kulturní událostí měsíce, ženy zavěšené do svých můžu stoupaly ladným krokem do schodů, zatímco jim vlála paví péra ve vlasech. Takové myšlenky ale rychle ztratí svou barvitost, když v opeře potkáte chlápka v džínách a teniskách. Nic nenamítám, doba jde dopředu a chlápek si jistě hudební zážitek vychutnal stejně jako muž v obleku. Já ale ještě chtěla zakusit alespoň kousek pocitu, když jste krásně oblečení a načesaní a můžete tak lépe nasávat atmosféru. Jsem asi staromódní.

Jeden pohled zevnitř.

Když jsem se usadili, zjistili jsme, že nevidíme jednu půlku hlediště. Utěšovali jsme se tím, že nebudou přece pořád na jedné půlce (ha, naivky!). Poté jsme počali zvědavě prohlížet hlediště, pódium, lustr (ten se musí řádně srovnat s tím z Fantoma opery) a samozřejmě také návštěvníky. Ondra celkem bystře poznamenal, že průměrný věk by zcela s jistotou převýšil věk diváků opery v Národním divadle. Měl pravdu. Při pohledu na dolní hlediště byl průměrný věk cca. 60-65 let. Ještě se musím pochlubit, že se asi s přibývajícím věkem dostáváme stále do nižších pater (galerií). Seděli jsme v druhém balkoně. Tento večer byl opravdu nóbl!

Podobný výhled jsme měli i my. Jenom trošku více ze zdola:-p

Ihned ze začátku jsme byli celkem zmatení. Neviděli jsme totiž na jeviště, nebo spíš na hlavní představitele. Dokázali jsme číst pouze německé titulky a s dostatečným nahnutím jsme spatřili i část hlavních účastníků. Naštěstí se během představení postavení hlavních aktérů měnilo. Uffff. Každopádně jsme nechápali, co se na jevišti děje. Zpívalo se o Romeovi i o Julii, ale kdo z nich byl Romeo? Naše zmatení se mělo za chvíli rozseknout. Konečně přišla scéna duetu Romea a Julie. Tak prosím pohleďtě sami na odkaz.

Pokud to není zcela jasné, tak Romeo je žena! Pochopili jsme naše předchozí zmatení. Ondra mi pošeptal: "Už chápu, proč jim nechtěli ten sňatek dovolit, když je Romeo ženská." Z prvu se tento šokující prvek zdál odvážným až moc. Na něco takového nejsme zvyklí a zvláště při intimních scénách, kdy Romejka vášnivě osahává Julii, jsem si pokládala otázku, zda to byl dobrý, sic svěží a moderní, nápad. Ale když se mé konzervativní oko zvyklo, tak jsem se naladila na vlnu silných operních árií. Hlavní dvě postavy odvedly svůj výkon natolik profesionálně a procítěně, že dokázaly přesvědčit diváka o pravdivosti jejich vztahu, bolesti i lásky. Tleskám ještě teď, jak jsem byla nadšená. 

Schneeschuhe

Víte, se zimními sporty nemám moc dobrou zkušenost. Lyžování se bojím, protože jsem jednou tak upadla, že jsem ani nevěděla, že jsem upadla a zkrátka to celé bylo pěkně děsivé. Tím myslím spadnout v takové rychlosti. Já mám svoje kosti ráda:) Dobře, běžkování je už jiná kategorie. Běžky si získaly mé srdce, ale musím se přiznat, že ani ony mi  nedaly nic zadarmo. Počáteční potíže správně namazat a poté bez prokluzování jet, mě málem odradily. Ale naštěstí někdy mám pevnou vůli a přece jen mi nešlo o život, ani o zlomené končetiny. Navíc jsem nemohla nikoho zranit.

Letošní leden jsem vyzkoušela sáňkování na trochu vyšší úrovni než jen sjíždění kopce jako za mlada:) Tento silný zážitek popsal ve svém článku velice pěkně Ondra zde. Silný pud sebezáchovy se u mě ozval s nepředvídatelnou sílou, a tak jsem půlku kopce prostě jen srabácky sešla se sáňkami v ruce. Proto mě zpráva o výšlapu na sněžnicích celkem potěšila. Věděla jsem, že nebudeme nic sjíždět neovladatelnou rychlostí. Představovala jsem si, jak navlečení ve sněžnicích razíme skrz neprobádané oblasti, s batohem na zádech, omrzlým obličejem a zasněženou čepicí. Samozřejmě s teplým čajem.

Mé romantické představy o naší výpravě zůstaly naplněny pouze jen v mé hlavě, ale i tak, jsem se výlet užila. Myslím, že i Ondra. Měli jsme totiž neuvěřitelné štěstí na počasí.

Dorazili jsme na to samé místo, odkud jsme vyráželi v říjnu pokořit Wendelstein. Krásně sněžilo, vše bylo přikryto pod bílou peřinou. Moje sněhobílé naivní představy o super sněžnicování trochu rozbíjel strach, že polezeme opět na Wendelstein (nakonec opravdu ne:)). Rozumějte, říjnový výšlap byl celkem hodně namáhavý:)

Bílé bylo až trochu moc, a proto se nedalo dívat očima pěkně do široka otevřenýma. Jen pro zajímavost cedulka na mé bundě je mé jméno, to abychom se mohli oslovovat.

Naše výstroj určená pro překonávání sněhových ploch. Čekala jsem něco dřevěného, starého..opět jsem zapomněla, že doba šla poněkud dopředu.

Ondrovo sněžnice byly větší (pro číslo 47).

Mezitím se do padajího sněhu přidalo i slunce:

Klobouk ze sněhu.

Takto jsme prosím pěkně sněžnicovali. Začala jsem litovat, že nemám sluneční brýle a také lepší fotoaparát. Snažila jsem se zachytit Ondru, který ve chvíli nápadu, vhodného okamžiku k zachycení, byl ještě za mnou. Ale na výsledné fotografii ho můžete nalézt úplně vepředu:)

Zapomněla jsem se zmínit, že ke sněžnicícm patří také hůlky. Pohyb je pak svižnější i zdravější.

Část naší skupiny v akci.

Prošlapávali jsme cesty v řadě za sebou, jako za starých časů. Nalevo můžete zahlédnou řeku, napravo byl zapadný les. 

Ondraaaa!

My všichni pěkně znavení. Můžete obdivovat zimní les.

Jak čas plynul, tak slunce zacházelo a ještě více sněžilo. Začala se plnit má romantická představa o prouzdání se liduprázdnou krajinou s omrzlým obličejem.

I když chvílemi nás slunce ještě potěšilo, ale spíš jen, aby řeklo "ahoj", protože velice brzy se schovalo za hory. Začalo se smrákat a nás čekala dobrá večeře, poté ještě noční pochod.

Společné srandovní foto:)

Vedoucí výpravy nás zavedl do útulné rodinné hospůdky, kde obsluhovala kouzelná babička v dirndlu. Objednala jsem si tuto luxusní čokoládu, s pravou šlehačkou. Byla jsem překvapená, jak dobrá a kvalitní byla, i v tak zapadlé malé hospůdce. Obdivujte i porcelán, který je prý pro zdejší oblast typický a známý. Podobně jako náš cibulák:)

Více fotek bohužel nemáme, i když by si to tak pěkná hospůdka zasloužila. Žaludky jsme si zahřáli pravou domácí čočkovou polévkou s párkem, která byla opravdu výborná! Po chvíli odpočinku, který způsobil velkou únavu, jsme se měli vydat na noční pochod. Půlka z nás se rozhodla jet dříve vlakem domu a nezúčastnit se. Naše tělo taky volalo po odpočinku a domově, ale škoda nevyužít příležitosti zažít něco nového a pěkného. A tak jsme nazuli znovu sněžnice, pěvně sevřeli v dlaních hůlky a vydali se na cestu.

Noční sněžnicování bylo dosti jiné od toho ve dne. Ne horší, ne lepší, zkrátka jen jiné. Naštěstí jsme dostali v půlce cesty čelovky (4 mezi asi 12 lidí), a tak jsme alespoň viděli, kam šlapeme, a zda právě neničíme běžkařskou stopu. Několik běžkařů jsme po cestě dokonce i potkali. Kdo ví, jestli jejich noční cesta byla plánovaná, nebo jestli je tma překvapila moc brzy.

Vedoucí výpravy nás na konci pochválil, že jsme prý šli rychle a prý máme čas na jedno pivo. Anooo!:) A zde mé vyprávění končí. Konec dobrý, všechno dobré!

Také jste si mysleli, že sáňkování je dětská zábava?

Pamatuji si, že jako mladší jsme se v zimě na sáňkách a bobech často pěkně vyblbnuli. I když jsme to nechávali rozjet, vždycky to šlo nějak zastavit, třeba se převalit na bok. Občas z toho bylo pár modřin. Pamatuji si maximálně jednu zlomenou klíční kost kamaráda. Jinak pohodová dětská zábava.

S takovými vzpomínkami jsme se přihlásili na událost "Rodeln", kterou uspořádala naše skvělá GSN students relations koordinátorka Catherine. Vlakem jsme dojeli do malebného městečka Bad Tölz, známého například díky německému seriálu o svérázném "XXL" detektivovi a pokračovali do lyžařského centra Blomberg, pyšnícího se 3 km dlouhou sáňkařskou dráhou vedoucí skoro z vrcholu stejnojmenného kopce (1248 mnm).

Háčkovanými textiliemi dekorovaný sloup lanovky v centru Blomberg

Dostali jsme půjčené klasické dřevěné sáňky. Barevné obrázky usměvavých dětí na plakátě vysvětlily, jak se zatáčí a brzdí pomocí pat. Byli mezi námi i lidé z Číny či Indie takže pár z nás vidělo sáňky poprvé v životě. Těm to bylo krátce předvedeno dole na parkovišti. Bylo jim doporučeno si zkusit sjet nejdříve ze zastávky v polovině kopce a až pak seshora. Až později jsem na jejich stránkách - kde najdete fotky pohodových sáňkařů i s dětmi - že horní polovina má obtížnost "schwer" a spodní "mittel-schwer".

I my jsme si sjeli nejdříve jen z poloviny a už to byl docela "šupec". Po první jízdě sáňky skončily pokryté vrstvou sněhu odletujícího od mých pat pevně zarytých do země, které zdaleka nestačily na zpomalení dostatečné k zastavení, ale spíš na to, abych nevylétl z asi tři metry úzké dráhy, která připomínala často spíše lesní cestu, než uzavřenou bobovou dráhu s bezpečně klopenými zatáčkami. Celé dopoledne, které vystačilo na tři jízdy, jsme jezdili jen na spodní části. Odvážnější z nás i seshora, kde si prý užívají "flying".

Nádherný výhled z lanovky, a to ještě nejsme nahoře!

Po obědě jsme si tedy řekli, že by byla škoda si to nezkusit také seshora, že krásně stihneme jednu jízdu, než nám pojede autobus domů. Jeli jsme s Indkou Nishou a Čínanem Chunem. Nahoře nás přivítal opravdu úžasný výhled!

Zuzka s Nishou ohromeně hledí do dáli

Skorospolečné skorovrcholové foto

Kochali jsme se jen rychle, protože odjezd autobusu byl za 30 minut, přičemž prý se to sjede tak za 20. Tak jsme nakopli sáně a sjeli kousek cesty k začátku Rodelbahnu (sáňkové dráhy). Už tady se ale ukázalo, že někteří z nás se trochu přecenili, celkem pohodový 300m úsek jsme jeli asi 5 minut. Ale pokračovali jsme dále.

Skutečná Rodelbahn už však tak pohodová nebyla. Zde začíná ta část příběhu, kdy parta mladých lidí na chatě v lese zjistí, že neměli pouštět zaprášený magnetofon ve sklepě. Krapet jsme prohloupili, že jsme se tam vydali až odpoledne, kdy už zde byly doslova davy lidí. Úzká dráha jednak takové množství kapacitně nezvládala (3m šířka x 3km délka / 300 sáněk k dispozici, které půjčili snad všechny), jednak byl sníh často uježděn na led, na který by nestačily ani okované paty. Podobnou situaci můžeme potkat při náledí na leckteré přecpané silnici, ale tam alespoň jezdí lidé, co udělali zkoušky a alespoň nějak se v takovém provozu chovat umí. Nikoli však zde. Rozum zůstal pověšen nahoře u lanovky, dále pokračovaly asi jen prehistorické pudy očištěné o pud sebezáchovy:-)

Zatímco my jsme se snažili jet nějak opatrně po stranách po zbytcích sněhu, udržovat rozestupy, dávat si pozor jestli zrovna někdo nejede, při zastavení kdykoli se nám to podařilo si stoupnout mimo dráhu, většina měla na tuto zábavu jiný názor. Po zledovatělém povrchu to pustili zcela bez zábran a místo brždění či uhybání se pomaleji jedoucím či stojícím sáňkařům pouze vytlemeně ječeli. Poté se vymlátili dole v zatáčce, kde zůstali hromadně stát, a jen tam tak čekali, aby je v rychlosti desítek kilometrů za hodinu sestřelili jejich další nadšení kolegové. Mezi šílenými mladistvími se ještě míchali rodiče s malými dětmi (i samostatně jedoucími) a někdy i se psy. Napadalo mě: This is madness! Madness? This - is - Germans! Ale to bych jim zřejmě křivdil, protože podobně by to jistě vypadalo i u nás.

Nisha a Chun si přes četná varování bohužel neuvědomili charakter situace a tak byli postupně oba - stojící a čekající na kraji dráhy, kde skončili protože to přesně na toto místo vynášelo - také sestřeleni a Chunovo sáňky se 3x! zkutálely 10 m hluboko ze strmého svahu dolu pod dráhu, držadlo se ulomilo. Naštěstí se jim krom pohmoždění nic nestalo. Oba se ale vyděšeně zdráhali na saně znovu nasednout a tak jsme zbytek trasy absolvovali většinou pěším stylem, neustále se ohlížejíc dozadu (protože jít mimo dráhu kvůli srázu a sítím moc nešlo) se mnou na sáňkách jako průzkumným předvojem.

Našel jsem třeba jednu zvlášť pěknou ledovou strmou rovinku, která končila asi 120° zatáčkou, ve která byla položená velká dřevěná kláda a nad ní červená plastová síť. Všiml jsem si jí včas a podařilo se mi velmi elegantním:) smykem zastavit ještě nahoře, zatímco dole se akumulovala směs lidí a sáněk. Většina celkem v pohodě (samozřejmě poté co se oklepali tam zůstali stát a čučet), ale viděl jsem jen za tu chvíli dva lidi narazit čelně do klády a proletět skrze tu síť. Nikomu tam dole to nepřišlo nijak zvláštní a asi to nebylo vážné, protože pomáhat se nikdo nehnal. Já jsem si zatím nahoře stoupl mimo dráhu a zatímco jsem čekal na zbytek naší malé skupiny (které už došlo, že autobus vážně nestihneme) jsem se snažil signalizovat projíždějícím.

Níže byla ozvlášť ostrá pasáž, na kterou jsme se předtím s obavami dívali z lanovky. Teď byla proměněna v čistý led. Naštěstí zde konečně stál člověk s vysílačkou a zastavoval lidi, že tenhle úsek musí jít pěšky. Asi polovina lidí kousek za ním stejně opět nasedla. Pod tímto úsekem již následoval nám známý "midpoint" a pouze "mittel-schwer" trasa. Ta byla ale tak vyježděná, že se v ní vytvořily asi 20cm koryta a boule, což je na sáňky docela hodně, takže "flying" jsme si tam užili víc než nahoře. Ale alespoň nehrozilo vylétnutí z trasy a pád ze stráně. Závěrečná rovinka ale už byla čistá a alespoň tu jsem si vychutnal v plné rychlosti. (V dojezdovém protisvahu lidé samozřejmě zůstávali stát, ale trefil jsem se mezi ně.)

Dvacetiminutová trasa nám nakonec zabrala dvě hodiny, akorát na další autobus. Chun vypadal celkem v pohodě, ale Nisha už na sáňky asi v nejbližší době nesedne. Co se týče nás dvou, vzali jsme si za své, že zážitek nemusí být příjemný, hlavně když je silný:-) Takhle s odstupem času musím říct, že mě to celkem dost bavilo a už vím, že sáňkování skutečně nemusí být jen nevinná dětská zábava, ale dá se dělat jako adrenalinový sport.

Na konec jsem si nechal ještě jeden "kochací" zážitek. Na jedné odbočce z lesa jsme vyšli na stráň, kde byl krásný nepošlapaný hluboký sníh, na kraji sotva patrné cestičky zasněžená lavička a před lavičkou na stráni - Waldfernseher - lesní televizor. Náhoda tomu chtěla, že zrovna on byl předmětem poslední fotky, když mi finálně došla baterie.

Waldfernseher

A ještě jeden vrcholový výhled

Pravá indická kuchyně

Kdo nás zná, ví, že s Ondrou milujeme indické jídlo. Několikrát jsme se pokusili doma uvařit například rajčatovou polévku (recept dle Pavla - díky ti;), tikku (ta se opravdu povedla) nebo masalu. Ondra se dokonce pokusil i o placky. Vlastně, abych byla zcela upřímná, tak Ondra vařil skoro všechno, neboť indická kuchyně je jeho vášeň! Navíc je vybaven originální kuchařkou od své sestry Blanky. Já jsem se pokusila právě o zmíněnou rajčatovou polévku a také čočkovou. Výsledek byl samozřejmě výborný, ale pokaždé jsme měli pocit, že nám "něco" uniká, že něco tomu jídlu chybí. 

Když jsme dostali pozvání na večeři od naší kamarádky Nishy, tak jsme samozřejmě neváhali ani chvilku. Nisha navíc slíbila, že vařit bude její přítel, který je prý skvělý kuchař. Tajně jsme doufali, že třebas pochytíme nějaké tajné postupy, přísady, zkrátka cokoli, co vylepší naše recepty:)

Já jsem ten den opravdu nejedla skoro nic. A ne zrovna dobrovolně, jakože bych se připravovala na večer. Uvařila jsem totiž k obědu speciální lasagně pro Ondru alergika na mléčnou bílkovinu. Zkráceně - musím přiznat, že se mi snad v životě nic nepovedlo méně:D Takže jsem hladověla.. A ještě, že tak! Toto jídlo předčilo snad i indickou restauraci v Písku. Tedy pokud za mé chuťové prožitky nemůže hlad:) My v kuchyni trávíme x hodin, zatímco Nishy přítel ve spěchu připravil maso, paneer s hráškem a basmati. Možná si říkáte "no a co?". Máte pravdu, ale já se chci pochlubit, jak strašně pěkně jsme se měli, a jak strašně moc nám chutnalo.

Konečně se podává jídlo na stůl. Přidaly se k nám ještě dvě Nishiny kamarádky - Susmita a Daraksha. Ondra kouká do talíře, asi se nemůže dočkat:D

Pohled na jídlo pěkně ze shora. Mně chutnal především paneer s hráškem. Achjo, měli jsme kuchaře pozorovat při vaření. Recept prý neví, protože vaří improvizačně. Takže ani toto jídlo nemá žádné speciální jméno jako např. Malai Kofta nebo Vindaloo.

Další společné foto.

Zde je zmiňovaný kuchař a přítel Nishy (která bohužel není ani na jedné z fotek) - Kshitij. Velké díky! 

Rádi bychom uvařili na oplátku něco českého. Budu ráda, když mi do komentářů poradíte co. Knedlo vepřo zelo ani svíčkovou opravdu dělat nebudu:) Určitě existuje i něco jiného českého, čím bychom se mohli pochlubit. Děkuji!