Schneeschuhe

Víte, se zimními sporty nemám moc dobrou zkušenost. Lyžování se bojím, protože jsem jednou tak upadla, že jsem ani nevěděla, že jsem upadla a zkrátka to celé bylo pěkně děsivé. Tím myslím spadnout v takové rychlosti. Já mám svoje kosti ráda:) Dobře, běžkování je už jiná kategorie. Běžky si získaly mé srdce, ale musím se přiznat, že ani ony mi  nedaly nic zadarmo. Počáteční potíže správně namazat a poté bez prokluzování jet, mě málem odradily. Ale naštěstí někdy mám pevnou vůli a přece jen mi nešlo o život, ani o zlomené končetiny. Navíc jsem nemohla nikoho zranit.

Letošní leden jsem vyzkoušela sáňkování na trochu vyšší úrovni než jen sjíždění kopce jako za mlada:) Tento silný zážitek popsal ve svém článku velice pěkně Ondra zde. Silný pud sebezáchovy se u mě ozval s nepředvídatelnou sílou, a tak jsem půlku kopce prostě jen srabácky sešla se sáňkami v ruce. Proto mě zpráva o výšlapu na sněžnicích celkem potěšila. Věděla jsem, že nebudeme nic sjíždět neovladatelnou rychlostí. Představovala jsem si, jak navlečení ve sněžnicích razíme skrz neprobádané oblasti, s batohem na zádech, omrzlým obličejem a zasněženou čepicí. Samozřejmě s teplým čajem.

Mé romantické představy o naší výpravě zůstaly naplněny pouze jen v mé hlavě, ale i tak, jsem se výlet užila. Myslím, že i Ondra. Měli jsme totiž neuvěřitelné štěstí na počasí.

Dorazili jsme na to samé místo, odkud jsme vyráželi v říjnu pokořit Wendelstein. Krásně sněžilo, vše bylo přikryto pod bílou peřinou. Moje sněhobílé naivní představy o super sněžnicování trochu rozbíjel strach, že polezeme opět na Wendelstein (nakonec opravdu ne:)). Rozumějte, říjnový výšlap byl celkem hodně namáhavý:)

Bílé bylo až trochu moc, a proto se nedalo dívat očima pěkně do široka otevřenýma. Jen pro zajímavost cedulka na mé bundě je mé jméno, to abychom se mohli oslovovat.

Naše výstroj určená pro překonávání sněhových ploch. Čekala jsem něco dřevěného, starého..opět jsem zapomněla, že doba šla poněkud dopředu.

Ondrovo sněžnice byly větší (pro číslo 47).

Mezitím se do padajího sněhu přidalo i slunce:

Klobouk ze sněhu.

Takto jsme prosím pěkně sněžnicovali. Začala jsem litovat, že nemám sluneční brýle a také lepší fotoaparát. Snažila jsem se zachytit Ondru, který ve chvíli nápadu, vhodného okamžiku k zachycení, byl ještě za mnou. Ale na výsledné fotografii ho můžete nalézt úplně vepředu:)

Zapomněla jsem se zmínit, že ke sněžnicícm patří také hůlky. Pohyb je pak svižnější i zdravější.

Část naší skupiny v akci.

Prošlapávali jsme cesty v řadě za sebou, jako za starých časů. Nalevo můžete zahlédnou řeku, napravo byl zapadný les. 

Ondraaaa!

My všichni pěkně znavení. Můžete obdivovat zimní les.

Jak čas plynul, tak slunce zacházelo a ještě více sněžilo. Začala se plnit má romantická představa o prouzdání se liduprázdnou krajinou s omrzlým obličejem.

I když chvílemi nás slunce ještě potěšilo, ale spíš jen, aby řeklo "ahoj", protože velice brzy se schovalo za hory. Začalo se smrákat a nás čekala dobrá večeře, poté ještě noční pochod.

Společné srandovní foto:)

Vedoucí výpravy nás zavedl do útulné rodinné hospůdky, kde obsluhovala kouzelná babička v dirndlu. Objednala jsem si tuto luxusní čokoládu, s pravou šlehačkou. Byla jsem překvapená, jak dobrá a kvalitní byla, i v tak zapadlé malé hospůdce. Obdivujte i porcelán, který je prý pro zdejší oblast typický a známý. Podobně jako náš cibulák:)

Více fotek bohužel nemáme, i když by si to tak pěkná hospůdka zasloužila. Žaludky jsme si zahřáli pravou domácí čočkovou polévkou s párkem, která byla opravdu výborná! Po chvíli odpočinku, který způsobil velkou únavu, jsme se měli vydat na noční pochod. Půlka z nás se rozhodla jet dříve vlakem domu a nezúčastnit se. Naše tělo taky volalo po odpočinku a domově, ale škoda nevyužít příležitosti zažít něco nového a pěkného. A tak jsme nazuli znovu sněžnice, pěvně sevřeli v dlaních hůlky a vydali se na cestu.

Noční sněžnicování bylo dosti jiné od toho ve dne. Ne horší, ne lepší, zkrátka jen jiné. Naštěstí jsme dostali v půlce cesty čelovky (4 mezi asi 12 lidí), a tak jsme alespoň viděli, kam šlapeme, a zda právě neničíme běžkařskou stopu. Několik běžkařů jsme po cestě dokonce i potkali. Kdo ví, jestli jejich noční cesta byla plánovaná, nebo jestli je tma překvapila moc brzy.

Vedoucí výpravy nás na konci pochválil, že jsme prý šli rychle a prý máme čas na jedno pivo. Anooo!:) A zde mé vyprávění končí. Konec dobrý, všechno dobré!